Chceš něco? Tak to ŽIJ… Dovol si to… Otevři se tomu…

Čím dál tím víc mi dochází, jak když po něčem toužíme a nemáme to, záleží to stejně jen a jen na nás, zda to budeme mít či ne… Záleží na nás, zda se tomu otevřeme, zda otevřeme svá srdce tomu, co chceme… Zda se oprostíme od přesvědčení, myšlenek a konceptů, které nám brání v tom, co chceme… Když začneme věřit a začneme kráčet ve svých myšlenkách vstříc tomu, že je to možné, že je to dosažitelné, když se otevřeme tomu prožívat právě onu radost a lásku vůči objektu naší touhy, začínáme v tu chvíli tvořit realitu, do které objekt naší touhy vstupuje, protože ho vítáme s otevřenou náručí a nemáme vůči němu žádnou rezistenci…

Nechme se vést vírou v našem srdci. Naše srdce moc dobře ví, co chce. Neklaďme mu překážky, nesnažme se ho limitovat… Zkusme se alespoň otevřít tomu, otevřít se té myšlence, že je možné dostat to, po čem toužíme… Mluvím zde stále obecně, ale je to pro to, že v mém životě je to aplikovatelné na cokoli… Mohu to dát na příkladu hudby, aby to bylo jasnější… Od mala jsem milovala hudbu. Milovala jsem hru melodií, tónů, rytmů… Vždy jsem hudbu ve svém bytí vítala, ale nevěřila jsem se na to se k ní vztahovat. Důvody jsou různé a o nich tu nyní povídat nechci. Ale vždy jsem si přála nejen tančit a hudbu přijímat a kovibrovat s ní, ale chtěla jsem ji vždy také vytvářet…

Tak či tak jsem alel nikdy nevěřila na to, že bych já mohla být takovým tvůrcem, takovým umělcem… Proto jsem k tomu nikdy neměla dostatečnou motivaci, abych se sama od sebe učila, abych sama od sebe zpívala… Místo toho jsem ale hudbou žila. Dovolila jsem si přijímat její krásu v tom, že jsem ji poslouchala, nechala ji skrze sebe proudit, neustále nacházela nové písničky… A čím více jsem cítila radost a vášeň ve svém srdci, nepřemýšlela a místo toho jsem prostě tančila, užívala si ji, dovolila jsem si alespoň užívat to, že existuje v mém bytí.. Otevírala jsem se jí… A zákony Vesmíru mi pomohly... Svou vášní k hudbě se kolem mě najednou začali objevovat hudebníci, kteří hudbu milují stejně jako já… A já pouze skrze to, že jsem si dovolila cítit lásku k hudbě, jsem ve své realitě otevřela dveře hudbě jako takové, včetně jejích tvůrců. Proudila jsem láskou k ní a žila jí. Neustále měla sluchátka na uších, všude s sebou brala repráčky, znala spoustu písní… Tím, že jsem hudbou žila, tím jsem také byla obklopená bytostmi, které jí žily také… A postupně, pomalu ale jistě, se jiskřička v mém srdci zvětšovala. Začal se z ní stát plamínek, ohínek… A potom pořádný oheň. Nechala jsem se vést intuicí a vírou, koupila si kytaru, poslouchala písně, které se mi líbily a pak se postupně snažila je hrát… A snažila se více naslouchat lásce v mém srdci než svému kritikovi uvnitř mě, který mě neustále shazoval a nevěřil ve mě.

Proč to všechno říkám? Je to jen příklad. Velmi jednoduchý příklad, na kterém jsem chtěla ukázat, že takhle to funguje se vším… Když si nevěříme, když máme nějaké myšlenky a přesvědčení, rezistenci, která je odporem vůči tomu, abychom si dovolili otevřít tomu, po čem nejvíce toužíme, tak toho nikdy, nikdy nedosáhneme… Vesmír je nápomocný, je o nás postaráno, takže i tak je nám nabízená neustálá pomoc a podpora… Ale pokud se tomu sami nikdy pořádně neotevřeme, budeme nešťastní a smíříme se raději s tím, že to nikdy mít nebudeme, a že nebudeme celiství, že nebudeme žít v lásce a radosti…

Ale s tím já jsem se nechtěla smířit. Raději jsem poslouchala své srdce, jak bije v mé hrudi, jak mě svými pocity vede k tomu, co opravdu chci… A začala jsem mu věřit. Věřit svému srdci, že má pravdu. Protože pouze naše srdce ukrývá pravdu ke všemu. Je to naše intuice, naše čistota, naše duše, která skrze nás promlouvá… Tak se pokusme jí dát šanci, nechat ji mluvit, věřit jí… A ona se nám neskonale odvděčí… Láskou, radostí a štěstím, které jsme si nikdy nedokázali ani představit… 🙂

S láskou

Vaše Sonáya <3

Chci si s Tebou povídat… O Tobě, o mně, o všem… Právě teď a právě tady

Chci si s Tebou povídat… Do hloubky… O mně, o Tobě… Chci Tě poznat. Chci poznat Tvé radosti, Tvé strasti, Tvou lásku, Tvé strachy… Chci se Ti dívat do očí, cítit Tvé srdce, cítit své… Upřímně, bez masek, bez jakýchkoli her, bez všelijakých lží, malých i velkých. Chci cítit Tvou duši skrze Tvé slovo, skrze Tvé gesto, skrze tvou tvorbu, skrze Tvou energii… Skrze propojení mezi námi… Chci Tě cítit mezi námi, v sobě, chci cítit a vnímat Tvou autenticitu, sdílet tu svou… Navzájem se obohacovat, navzájem se inspirovat, navzájem spolu tvořit… Vytvářet… A jít výš a výš… Skrze sebe navzájem růst, proplétat se jako dvě rostoucí rostliny, společně se objímat upřímností, přirozeností, opravdovostí… Chci si s Tebou povídat… O Tvém životě, o tom, co máš rád, o tom, co právě teď prožíváš, co právě teď cítíš ve svém bytí… Chci slyšet Tvé myšlenky, chci cítit vyjádření Tvých pocitů, chci Tě cítit… Chci si s Tebou povídat… O Tvé minulosti, o Tvé přítomnosti, o Tvé budoucnosti, o tom, co je pro Tebe přítomný okamžik bytí, co pro Tebe znamená žít, jaké si myslíš, že je Tvé poslání… Chci si s Tebou povídat… O Tvých láskách, o Tvých přátelstvích, o Tvé rodině… O tom, co děláš… Co děláš rád, čemu se věnuješ… O tom, jak cítíš svět, jak cítíš sebe… Jak cítíš Boha… Chci si s Tebou povídat a nechat se unášet společnými myšlenkami, pocity, diskuzemi… O bytí, o lásce, o Bohu, o kráse, o temnotě, o strachách, o zlu, o dobru, o tom, proč tu jsme… Chci si s Tebou povídat… A chci Tě cítit, že tu opravdu jsi, že jsi se mnou přítomný, že se na mě dokážeš napojit… A já na Tebe… Napojujeme se a naše společně propojení proudí, proudí… A proudí tak lehce, tak vážně, tak hluboce, tak vášnivě… Lítáme… Lítáme společně… Chci si s Tebou povídat… O tom, co jsem zažila, co jsi zažil Ty, jaké byly Tvé největší lekce v životě, jak na ně nahlížíš teď… Jak to obohatilo Tvou perspektivu, co díky tomu děláš jinak, proč jsi za to vděčný… Chci vědět, jak se cítíš… Jestli jsi ve svém životě šťastný… Co cítíš právě teď a právě tady, se mnou, v našem propojení… Obklopeni Vesmírem, Matkou Zemí, Veškerenstvem… Chci si Tebou povídat… Bavit se o všem, nechat proudit své bytí… Společně s Tvým… A nechat se tím prouděním pohltit… Chci si s Tebou povídat…

Online rozhovor s lékařkou tibetské medicíny

V dubnu jsem vedla svůj první rozhovor s lékařkou tibetské medicíny Darimou Balzhinimaevou o tibetské medicíně jako o vědě 5 elementů, na který se můžete zdarma podívat online. Darima radí, jak o sebe pečovat na jaře, jak zvládnout stávající situaci a jak vybudovat silný imunitní systém, který nás ochrání nejen před koronavirem, ale i přede všemi jinými dalšími viry a nemocemi. 

Za podporu našich aktivit budeme rádi, zaručíte tím jejich pokračování. 🙂

https://www.youtube.com/watch?v=vDThKUj1axk&fbclid=IwAR35dRMNcGbJNw7B8HnjKpdl1vRQ738hFjHBkeskrmTAR8lz_GB_vlgE2hY

Přijmi se, jaký/á jsi, právě TEĎ a TADY. Jedině tak se můžeš opravdu změnit…

Dříve mě fráze “Přijmi se taková, jaká jsi.” doháněla k šílenství. Proč bych se měla přijímat taková, jaká jsem, když chci být lepší? Když na sobě chci pracovat? To bych jinak neměla žádnou motivaci se změnit, ne?

Naše rozhodnutí něco změnit, ať už v sobě nebo ve své realitě (která je však naším zrcadlem 🙂 ) může vzniknout tím, že se nám něco nelíbí a cítíme, že je čas to změnit. Může to být náš impulz a to je skvělé. Ovšem v tu chvíli, kdy řekneme, že něco v nás je v nepořádku, říkáme sami sobě, že se nemáme rádi takoví, jací právě teď jsme a nepřijímáme přítomnost. Milujeme naši budoucí verzi, nikoli naši verzi stávající. Naše vibrace, nálada a vztah sám k sobě se mění na negativní. Detekovali jsme něco uvnitř sebe, co potřebuje změnit a myslíme si, že to změníme tím, že to označíme za “špatné” a budeme následovat to “dobré”…

A to je právě ten kámen úrazu. Cokoli, co děláme, děláme proto, že nám to něco dává. I když to třeba nevidíme a nechápeme to, i když to třeba považujeme za nedobré a nesmyslné, něco nám to dává – jinak bychom to nedělali. Často to děláme podvědomě, protože následujeme pocit, který z toho máme. Vždy následujeme pouze pocity… Např. přestanu se přijímat v tom, že jsem líná a nemám dostatečnou sebe-disciplínu. Ráda bych byla schopná ráno vstát a zacvičit si, zameditovat si a mít víc času pro sebe před tím, než se vrhnu do práce. Uvnitř sebe vím, že by to bylo “lepší”, že bych se cítila “lépe”, kdybych tak činila. Musím se však pozastavit nad tím, z jakého důvodu doopravdy nejsem schopná vstát. Co mi dává má ranní chvilka v posteli? Dává mi teplou náruč, absolutní přijetí, kdy nemusím nic dělat proto, abych cítila teplo, náruč, která mě přijímá. Do ničeho mě nenutí, nic nemusím, cítím se být milovaná – bez podmínek. Cítím se být milovaná víc, než kdybych se nutila do toho, abych vstala a začala cvičit. Dává mi to určitý pocit lásky, dobrý pocit, který potřebuji na to, abych se po zbytek dne cítila dobře a šťastně. Vidím, že to, co dělám, není špatné. Vidím, že dělám, co potřebuji, abych byla dobře naladěná na ten den, abych byla šťastná.

Každý z nás má nějaké potřeby, které si různými způsoby plní, a tyto potřeby nelze odstranit. Lze je pouze naplnit. Častokrát se jedná o potřeby, které nebyly dostatečně naplněné v dětství… Pokud se zařekneme že právě tato konkrétní potřeba je “špatná”, naše podvědomí si najde jinou cestu, jak ji naplnit… Třeba to nevidíme, ale je to tak. Někdo má např. potřebu uznání, označí jí v sobě za “špatnou” a pak se jí snaží vyvarovat, ale protože tu potřebu má, najde si jiný, často i manipulativní způsob, jak ji naplnit. V rozhovorech s kamarády nevědomě potřebuje, aby mu někdo řekl, že je dobrý a to co dělá, je správné. Potřebuje potvrzení zvenčí, že je dobrý člověk hodný lásky…

Pokud uznáme, že máme nějaké potřeby, a zvědomíme si, jakým způsobem si je plníme, můžeme si pak zvolit, zda s tímto způsobem souzníme či zda bychom rádi zvolili způsob jiný. Potom totiž odhalíme příčinu toho, co děláme, dává nám to svobodu s tím něco dělat. Můžeme si potom sami zvolit, jak tyto potřeby naplníme. Např. má ranní chvilka v posteli mi dává pocit teplé, bezpodmínečné lásky. A to není špatné, opravdu ne. 🙂 Tím, že jsem zpozorovala, co z toho mám, mohu si najít jiný způsob, jak ji naplním. Např. budu se soustředit na to, abych měla více času na sebe, času k odpočinku, k relaxaci, kdy nemusím nic dělat. Mohu si dát koupel, zajít na masáž, mohu se více mazlit s přítelem, který mi toto bezpodmínečné teplo dává, mohu více zapracovat na své sebelásce, a tak dále…

Pokud vidíme, že máme nějaké potřeby, které si plníme v nezdravé míře, že nám to je nepříjemné, zeptejme se sami sebe, odkud tato potřeba pochází. V tuto chvíli je velmi nápomocné se na sebe podívat jako na dítě, které chceme převychovat. Trestali byste dítě za to, že chce uznání od maminky nebo od tatínka, protože chce cítit jejich lásku a přijetí? Ne, pohladili byste ho a řekli mu, že je hodné a chytré. Mnoho našich potřeb není dostatečně naplněných, protože nebyly naplněny v dětství. Podívejme se tedy na sebe jako na dítě, splňme svému vnitřnímu dítěti, co chce. To, co chce, nikdy není špatné. Pokud si to myslíme, nikdy jsme nenahlédli do opravdové hloubky toho, co chceme. Pokud k sobě zaujmeme postoj, že si nezasloužíme, co chceme, nemáme sami sebe rádi, nepřijímáme se. V tu chvíli na sebe klademe nějaké nároky a očekávání, které však nepochází od nás, ale zvenčí. Podívejme se na svůj život a na to, jakým způsobem ho vedeme. Vedeme ho podle svých vlastních hodnot nebo hodnot, které nám dali rodiče a společnost? Opravdu hluboko uvnitř sebe souzníme s těmito hodnotami? Donedávna jsem si myslela, že má hodnota úspěchu a vzdělání je na vysoké úrovni, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy nebyla schopná dokopat k tomu, abych na sobě pracovala tolik, kolik jsem chtěla. Proč? Protože jsem se zamyslela a zjistila, že má potřeba lásky a štěstí, potřeba cítit se šťastná (která zahrnuje např. i to, že na sobě pouze nepracuji, ale mám i své koníčky a zábavu), je na vyšší úrovni než potřeba úspěchu. A cítit se být šťastný a milovaný není nic špatného. 🙂 Tím, že jsem si to zvědomila, jsem přijala, že “na sobě tolik nepracuji, kolik bych chtěla”.

Přijímat sám sebe znamená dívat se na sebe jako na člověka, který je hodný lásky právě teď a tady. Právě proto je tak užitečné dívat se na sebe jako na dítě, protože jsme nikdy nepřestali být dětmi. Stále jsme hodni lásky. Stojíme za to, jací jsme právě teď. Pokud bude naše motivace negativní a bude pocházet ze špatného vztahu sám k sobě, nebudeme se uvnitř sebe cítit dobře a budeme se stále k něčemu nutit, nebudeme šťastní. Ovšem, pokud bude naše motivace něco změnit pramenit z čisté lásky k našemu cíli i k sobě samým, vše najednou půjde hladce. Častokrát je nejprve potřeba vyčerpat určitou dimenzi něčeho, abychom skutečně prohlédli a pocítili, že nám to takhle už stačí, že už jsme připraveni se posunout dál. Např. má potřeba bezpodmínečné lásky se postupem času zredukuje, protože nabydu pocitu, že jsem milovaná, a pomalu ale jistě začnu vstávat o něco málo dřív a začnu dělat to, co vidím, že by bylo “lepší”.

Máme být takoví, jací právě teď jsme. Je to součástí naší cesty a našeho vývoje. Byli jsme vychováni na bázi odměny a trestu a stejným způsobem přistupujeme sami k sobě i nadále v dospělém životě. Ovšem takovýto způsob je velmi krátkozraký a pouze dočasný. Nevede k dlouhodobému pocitu štěstí. Musíme se podívat na to, proč jsme takoví, jací jsme, proč děláme, co děláme, co z toho máme, jaké pocity následujeme. Zjistíme, že naše záměry a potřeby nikdy nejsou zlé nebo špatné, člověk ve svém jádru nikdy není špatný a vždy je hodný lásky a přijetí. Pouze určité okolnosti, problémy, starosti a různá traumata nám dost možná zapříčinily, že následujeme nějaké vzorce, programy v naší mysli, a myslíme si, že to nás učiní šťastnými. Je na nás, zda si tyto vzorce zvědomíme a zvolíme k sobě láskyplný přístup, nebo zda se budeme neustále do konce života trestat a nebudeme šťastní. Co vám říká vaše dítě uvnitř vás? Když se podíváte na sebe samotné jako na dítě, vidíte na něm něco špatného? Ne. Tak k sobě také přistupujte. Dle mého názoru je to ten nejlepší způsob, jak naplnit potřeby tohoto dítěte a nechat ho dál růst. Uvidíme pak sami, že tím, že k sobě zaujmete láskyplný přístup, vyrostete pak v nádherného člověka, kreativního, plného života – a především ve člověka šťastného, který bude překypovat láskou a bude ji šířit dál kolem sebe. Bude tak dělat šťastného nejen sebe, ale i ostatní… 🙂

Vaše Sonáya <3

Opakované vaginální mykózy? Problém je pravděpodobně jen ve vaší hlavě

Odpověď je jednoduchá, jen musíte trochu pátrat… V sobě.

Od 15 do svých 25 let jsem se trápila s častými vaginálními mykózami. Moje gynekoložka mi předepisovala všelijaké různé kombinace léků a vaginálních čípků a tvrdila mi do očí, že tento problém trápí více než 3/4 žen a že s tím nic jiného udělat nemůže. Mým hlavním problémem byla stále častější recidiva a opravdu velmi nepříjemné pálení v intimní oblasti. Nemohla jsem skoro sedět, stále mě to svědilo, bylo to nadmíru otravné a především, celých těch 10 let jsem se v zoufalství trápila, že vůbec nevím, co s tím, že to asi budu už nadosmrti… Za těchto těchto 10 let jsem vyzkoušela snad všechny možné metody, diety, kůry a zdravotní doplňky. Od západní medicíny, která mě opravdu velmi zklamala, protože vždy byla jen a pouze dočasným, instantním řešením, po čínskou medicínu, homeopatii, přes všelijaké bylinné terapie, biorezonanci a kmenové buňky až po energetické léčení. Nic nezabíralo a já stále nemohla najít opravdovou příčinu. Ničilo to nejen moje tělo a psychiku, ale i sexuální život.

Po celou tuto dobu jsem byla pouze s jedním jediným přítelem. Když jsem vinu svalila na antikoncepci, prošla si očistnými terapiemi a začali jsme používat kondom, mé naděje po nějaké době opět vymizely, protože se mé problémy pořád vracely. Jednou za 14 dní, jednou za měsíc… Ach těch peněz, co jsem do toho dala… Hrůza!!! A nejen to, v souvislosti s vaginálními záněty se všeobecně doporučuje držet velmi přísnou dietu, téměř bez cukrů. Takže vůbec žádný alkohol, pečivo, obiloviny, nic sladkého, ani ovoce… V podstatě velmi přísná keto dieta, kvůli které jsem hodně shodila na váze, ale byla uvnitř sebe ještě víc a víc nešťastná… Naprosté zoufalství… Přečetla jsem snad všechno možné, co se o těchto problémech psalo, měřila si své pH, protože “jedním s možných problémů” může být i překyselení organismu, kterým – opět – trpí kvůli nezdravému životu ve městě při sedavém zaměstnání dnes snad už všichni… A…? Nic, opravdu nic nikdy nezabíralo…

Nicméně… Můj vztah, ať už se zdál být jakkoli romanticky nádherný, skončil, protože se blížily zásnuby a má intuice mi stále hlasitěji a hlasitěji říkala “Ne! To ne! Takhle nechceš skončit, takovýhle usedlý, normální život opravdu nechceš! Máš na víc! Můžeš toho ještě tolik zažít ve svém životě! Vždyť Ty sebe samotnou a i svět vůbec neznáš! Neboj se, vzdej se stability, jistoty, investic do toho všeho, už je to pasé, už to nemá cenu, teď Tě čeká něco úplně jiného, jiná éra Tvého života!” Tohoto hlasu jsem se po dlouhou dobu svého vztahu bála. Byli jsme prostě hrdličky, už od 15 jsem s ním byla a už jsme spolu toho tolik zažili, TOLIK!!! Že mi nedávalo žádný “SMYSL” ho opouštět… Opustit to všechno, co jsme spolu vybudovali… A kolik toho spolu přečkali… Díkybohu má intuice byla natolik silná, že ačkoli to všechno bylo obtížné ze všech možných stran, musela jsem prostě odejít. Už to nešlo jinak.. Hlavou mi probleskla naděje, že se tímto rozhodnutím třeba moje problémy vyřeší…

Po rozchodu můj divoký život plný sebepoznání teprve začal… Po nějaké době jsem si našla lepší práci, dokončila bakaláře a to mi stačilo, jedeme dál! Na všechno jsem se úplně vykašlala. Řekla jsem si, že už nic nedává smysl a budu si prostě užívat života. Papá příšerné diety a neustálá omezování, kompromisy a špatné pocity, je mi to už všechno úplně jedno!!!!!!! Prostě budu nějak žít a nebudu nad tím už přemýšlet, nebudu to už prostě řešit! Začala jsem kalit, chodit na koncerty, kouřit, užívat si, poznávat nové lidi a dosud nepoznané dimenze života. Mé problémy to však samozřejmě nevyřešilo, ale mě už to prostě fakt bylo jedno, budu prostě dělat, co cítím, co chci a co mě baví a na to všechno ostatní prostě kašlu! Už se tím nehodlám zabývat, před 10 let trápení a pro co? Nemá to řešení, tak co!?!!! Úplně jsem se vyprdla na nějaké diety a žila bohémský život. 2 roky jsem byla single. Objevovala jsem sebe, svou osobnost, své možnosti. Trpěla jsem malým sebevědomím a brutálně nízkou sebeláskou. Ocitla jsem se ve španělské umělecké hudební komunitě a začala zbožňovat všechny kolem sebe – a sebe nesnášet. Ach chtěla bych být jako oni! Chtěla jsem znát svou vášeň pro život, být ji oddaná, dělat co mě baví a vynikat v tom! Žít v přítomnosti a bez všech těch našich omezujících přesvědčení o práci, o životě, o světě… Dělat přirozeně to, co mi mé vnitřní dítě říká, vědět a znát jeho touhy a zase si hrát! Tak jako oni…

Zákon přitažlivosti zařídil své

A právě v tu chvíli, kdy jsem byla mezi všemi těmi nadanými hudebníky a milovala jejich vášeň k životu, jsem potkala jednoho člověka. Umělce, zpěváka, se kterým jsem postupně navázala vztah. Tento člověk mi ukázal úplně jiný svět. Spontánní, čistý, hravý, vášnivý, vysmátý svět. Tím, jak byl jiný, mě učil každou sekundou oprostit se od svých starých, zajetých, neautentických vzorců, které nebyly mé. Začala jsem se s tímto člověkem stále více propojovat a on mi ukazoval, kdo jsem. Byl mým krásným zrcadlem. Začala jsem se vedle něj konečně cítit jako někdo… Začala jsem nacházet svou vlastní hodnotu jako žena. Začala jsem se vnímat jako Bohyně. Poznala jsem, co je to opravdový, intimní sex. Zjistila jsem, že před tím jsem se do sexu často nutila, protože jsme se svým ex zkrátka nebyli tak propojení a já takovou touhu necítila…

Přestala jsem řešit svoje tělo a jeho “nedokonalosti”, protože on mě vnímal a cítil celistvě jako nádhernou bytost. Tělesně i duchovně. Najednou jsem si zasloužila lásku přesně taková, jaká jsem – a nic navíc. Bez jakýchkoli podmínek. Inspiroval mě k tomu napojit se na své zapomenuté vnitřní dítě, na svou malou Verunku, naslouchat jí a začít si hrát, být kreativní a opět vidět svět krásnými barvami… Objevovat svou tvořivost a smysl ponořit se do přítomného okamžiku a nic jiného neřešit…

Nebudu se tu zbytečně rozepisovat, co všechno mě naučil a co všechno jsem se díky němu uvědomila. Chci napsat jen jednu věc: díky tomu všemu, co se stalo, jsem konečně začala naslouchat svým pocitům do opravdové hloubky. ZAČALA JSEM DĚLAT, CO CÍTÍM. Přestala jsem být tolik v mysli a začala jsem být víc ve svém srdci. Začala jsem k sobě nacházet hluboký vztah, mít se ráda a přijímat sebe samotnou přesně taková jaká jsem. Mé vnímání sebe samotné se změnilo. Najednou jsem se viděla jako krásná, vášnivá, hravá a kreativní žena plná života, znající svou opravdovou hodnotu. I když bylo stále na čem pracovat, milovala jsem se právě teď a tady a díky tomu se potenciál ve mě začal rozvíjet rychlostí blesku…

A co teď s tím?

Proč se o tom všem tak rozepisuji? Nepíšu tu totiž jen o sobě. Na svém osobním příběhu ukazuji pouze svůj konkrétní příklad, který reflektuje případ mnoha žen. Troufám si říci, ze mnoho z nás má problém přijímat sebe samotnou, milovat se jako ženu a znát svou opravdovou hodnotu… Gynekologické problémy jsou problémy spojené se sakrální čakrou. Sakrální čakra je čakra sexuální, čakra vášně, schopnosti tvořit život (konkrétně i metaforicky – energeticky), schopnosti TVOŘIT a být vášnivě ponořena do toho, co je PRÁVĚ teď. Ženy, zeptejte se sebe samotných: co pro vás znamená “být ženou”? Jste jí? Nebo vzhlížíte spíše k mužským vlastnostem, tak, jak nás nabádá naše společnost a systém? Přijímáte se takové, jaké jste, právě teď a tady? Děláte, co cítíte? Posloucháte svou intuici nebo svou mysl a omezující přesvědčení v ní? Užíváte si každý den, každou sekundu, nebo jste zahlcené povinnostmi? Tvoříte ve svém životě život? = Děláte něco, z čeho život jako takový cítíte? Vášeň k životu?… Užíváte si sex? Jste při něm opravdu sama sebou?

Proč se tolik ptám? Protože právě odpovědi na tyto otázky byly příčinou všech mých problémů po tak strašně dlouhou dobu. Všechno ostatní pomáhalo na povrchu, ale změnou mého myšlení, mých přesvědčení a počátkem sebelásky jakožto ženy jsem se dostala do jádra všech problémů. A troufám si říci, že tam bude ten zakopaný pes i u vás. Dříve jsem to tak nevnímala a neviděla jsem to, protože jsem to nechtěla vidět. Pořád jsem sebe samotnou přesvědčovala, ze šťastná jsem a nic jiného, než to, co dělám, jinak dělat nemohu. Až čas, události, krásné bytosti kolem mě, Vesmír a práce na sobě mi pomohli uvidět pravou příčinu toho všeho a vyřešit ji. Nyní mě už vůbec nic netrápí. A to jsem se svým tělem zacházela opravdu hrozně a vůbec nerespektovala všechna omezující doporučení. Podle všech těch informací, co jsem měla, bych měla mít problémy dál, ale nemám. Proč? Protože mysl je nad hmotou a vše, opravdu vše, záleží jenom na tom, jak se cítíme…

Řeknu vám to jednoduše: ta nejjednodušší odpověď je VŽDY ta správná. Je to totiž odpověď naší intuice. Když se podívám zpět a zeptám se sebe samotné: “Chtěla jsem s ním doopravdy spát?” No, když se to tak vezme, tak ve skutečnosti vlastně ne. A moje tělo se tomu bránilo. Jak prosté… Nechtělo, aby do mě vnikal. Tak si opakovaně vytvářelo vaginální mykózy, aby nemohl. Část mě, která byla hluboko uvnitř, s ním spát prostě nechtěla. Byl to můj první kluk a já myslela, že takhle sex vypadá, takhle se “mám cítit”, i když jsem to vlastně dělala hlavně kvůli němu. Neměla jsem skutečný podklad k tomu, proč bych s ním doopravdy měla spát. Nechtěla jsem si přiznat, že s ním spím hlavně proto, že s ním potřebuji mít nějaký pocit stability, bezpečí a přijetí a sex jsem tak brala jako součást výměny naplňovaní našich potřeb. To však skutečně přeci nemá ten důvod, proč s někým spát… Mnoho žen to tak ale v dnešní době má. A proto jsou mykózy tak rozšířené…

Chcete vy jako celistvá bytost se svým partnerem doopravdy spát pokaždé, když přijde na sex? Pokud je odpověď ne, tak bych do toho na vašem místě prostě nešla a raději bych se pátrala po tom proč ne a co mohu ve svém životě změnit. Často to totiž souvisí s výše zmíněnými otázkami a tématy, která se týkají sakrální čakry, čakry vášně a tvořivého, spontánního, radostného a smyslného života. 🙂

Jiskra naděje

Doufám, že jsem vás alespoň malinko inspirovala a zasela do vás semínko naděje, že se lze těchto problémů zbavit. Ostatně nejde jen o vaginální mykózy u žen, ale o všechny nemoci obecně. Drtivá většina z nich je totiž psychosomatická, obzvláště ty, které se neustále opakují. Jsou to totiž pouze manifestace našich myšlenek ve fyzické realitě – v našem těle. Naše tělo je tak úžasným nástrojem toho ukázat nám, jaká je naše vnitřní pravda, a zda ji posloucháme a jdeme za ní, nebo ne… Mně trvalo ji v tomto případě objevit více než 10 let… Doufám, že váš čas bude kratší… 🙂

Vaše Nuataa Sonáya <3

PS: Pokud vás zajímají nějaké konkrétní produkty a doporučení, co přesně mi pomohlo ulevit od symptomů vaginálních mykóz, tady jsou:

  • Vnitřně užívat kapky Energy GYNEX – přírodní – ty mi skutečně vždy na nějakou dobu pomohly.
  • Vnější genitál potírat mastí Fungicidin a Canesten (kombinace obou účinných látek: Clotrymazol a Nystatin – často mi totiž jen Canesten nepomohl).
  • Výplach ráno a večer pomocí nádobky Rosalgin, Rosalgin roztok však používat nemusíte, je to zbytečně drahé, stačí přírodní antimykotická vodička: 1-2 lžíce octa + vlažná voda. To uleví instantně.
  • Na noc: MULTIGYN nebo můžete zkusit např. bylinné kuličky Naturgyn. Obojí ale leze dost do peněz, takže zpětně bych vám to doporučila jen pokud do toho vážně chcete dávat peníze. Ze začátku mi stačil cenově dostupný Candibene, ale ten nyní není dostupný. Babská rada je dát si na noc do vagíny stroužek česneku. 🙂
  • ANTICANDIDA recept: Před každým jídlem rozdrtit stroužek česneku a dát na velkou lžíci. Začít jíst a trochu naplnit žaludek, pak česnek sníst jako medicínu, hned zapít vodou a pak hned zase jíst (vyvarujete se husté reakce žaludku, ale proti candidě to pomáhá velmi)

Přestaňme být závislí na online komunikaci! Ničí to nás, naše vztahy i lásku v nich…

Vím, že tohle je technologická doba a počítače, chytré telefony a veškerá elektronika nám nabízí skvělé možnosti, jak efektivně nejen pracovat, ale i komunikovat a ulehčovat si mnohé záležitosti, které by nám jinak zabraly spoustu času… ALE nesmíme zapomenout na opravdová úskalí toho všeho. Úskalí, omezení a rizika, která ničí nás a všechno kolem…

Nemíním se tu teď rozepisovat o všech možných dopadech elektroniky a technologie na náš běžný, každodenní život. Chci pouze poukázat na jednu věc, a to je naprostá destrukce vztahů na základě misinterpretace zpráv, které dostáváme ať už emailem, přes SMS nebo přes chat. Prostě psaných zpráv…

Sama jsem kdysi dávno spadla do éry, kdy jsem milovala chatování, sdílení online a tak dále. Pořád jsem si psala s kamarády přes chat a líbilo se mi, že můžu najednou komunikovat s mnoha přáteli v průběhu dne, přestože jsme každý jinde a nemusíme tak čekat, až se uvidíme. Pak jsem ale navázala vztah a začala pozorovat, k jakému množství hádek, rozporů a nedorozumění docházelo kvůli tomu, že:

  • Někdo něco ne/napsal, jak to ne/napsal,…
  • Někdo byl online a vůbec mi neodpověděl,..
  • Někdo dal zobrazeno a neodpověděl, nebo odpověděl o dost později, že mě to urazilo nebo ranilo,…
  • Někdo něco napsal nějak divně, že to nechápu a spekuluji nad tím, co to vlastně znamená – a že si to vlastně nemůžu jinak vykládat, než tak, že….
  • Někdo použil zvláštního smajlíka, který vypadal, jako že se mi vysmívá, než aby bral konverzaci vážně, nebo jiného smajlíka, než bychom očekávali,… nebo celá ta zpráva vyzněla úplně divně,…
  • A tak dále, a tak dále…

A nebyla jsem v tom sama. Začala jsem tento fenomén vidět a především slyšet všude kolem. Kamarádi a kamarádky se bavili o svých vztazích a pořád říkali “A on/a mi na to napsal/a…”, “A on/a mi vůbec neodepsal/a!?!”, “Chápeš to? Jak to mohl/a napsat?”, “Pořád čekám na odpověď, co asi dělá? To mě jako nechává čekat naschvál? To si myslí, že čekám jenom na něj/jí?” Nebudu tu samozřejmě psát všechny ty různé věty, které jste samozřejmě jistě i vy slyšeli už milionkrát…

Naštěstí jsme si s přítelem dokázali všimnout, jaký ohromný nepořádek online komunikace v našem vztahu dělá a jaký ohromný negativní dopad má. Představuje obrovský prostor k tomu, aby obě strany něco nepochopily, vyložily si to jinak a přijaly to do svého srdce úplně jinak, než jak to druhá strana cítila. A tím se pokažené semínko, jedno za druhým, zasévá a zasévá a nadělá velké problémy. Vznikají pochyby, zranění a vztahy se pomalu, ale jistě, slovo za slovem, písmenko za písmenkem ničí.

93 % komunikace probíhá beze slov. 93 % !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Drtivá většina toho, co druhá strana chce říci, je při psané komunikaci ztraceno!!!!! … To opravdu chceme??? … Dalších 38 % probíhá skrze verbální projev a zbylých 55 % zaujímá řeč těla. A tato řeč těla neznamená jen naše gesta či pohyby, ale především energetickou výměnu mezi bytostmi jako takovými. A my se dohadujeme o tom, kdo napsal, nenapsal, jak se vyjádřil, kdy odpověděl, jak to vyznělo a proč asi? Vždyť my sami máme kolikrát problém s osobní komunikací mezi sebou. Nevíme, jak naše názory a pocity správně formulovat do slov. Spousta hádek se děje právě kvůli nedorozuměním, že někdo něco nějak řekl, i když to tak nemyslel a vyjádřil se špatně. A to nyní mluvím o hádkách v osobní komunikaci! Cítíte, jaké ohromné riziko pro jakékoli naše vztahy to je? 

Přiznejme si to. Mnoho z nás je vlastně opravdu liných psát a vše obsáhle do nejmenšího detailu vysvětlovat. Mnohokrát se ztrácíme v tom, jak správně použít slova a dát je do vět v osobní komunikaci, natož v té elektronické. Mnoho z nás raději žije ve fyzické realitě, baví se s lidmi kolem nás, takže nemá čas ani chuť řádně a pořád odpovídat na všechny zprávy tak, jak bychom to dělali při osobní komunikaci. Vždyť je to přirozené žít s lidmi vedle nás a ne s telefonem… A hlavně: mnoho z nás se prostě nedokáže dostatečně nacítit na to, že na druhé straně té světelné krabičky je ta a ta osoba, že právě v tuto chvíli cítíme k ní to a to a chceme jí říct to a to. Je pro naši přirozenost velmi obtížné si toho být vědomi a cítit vše, co bychom k dané osobě cítili při komunikaci osobní… Je to naprosto nemožné!!!!

Přestaňme se tedy upínat na to, kdo, co, jak, kdy píše, jestli dal zobrazeno, jestli nás na Instragramu followuje zpátky nebo ne. Přestaňme plýtvat naší energií na všechny tyto dohady a raději se sejděme!… Já tu však nemluvím jen o řešení nějakých problémů, ale o komunikaci obecně. Každé psané písmeno je zavádějící! Opravdu… Zamysleme se… Naprosto každé slovo ztrácí oněch 93 % exprese té dané strany. Poskytuje to obrovský prostor k misinterpretaci naprosto na všech úrovních, ve veškeré komunikaci o čemkoli…

Vzpomínám si, jak byla jedna moje kamarádka uražená, že jí nějaký kamarád nedal follow zpět na Instragramu a byla z toho dotčená. Při osobní schůzce se dozvěděla, že ani na Instragramu není tolik aktivní a neví, co znamená “follow” a proč by to měl dávat! Ano! A to se jednalo o mladého člověka! Já taky Instragram vůbec nepoužívám, byť tam profil mám… Mnozí z nás se v těch platformách prostě ani tolik nevyzná, protože v nich jednoduše nežijeme tak, jako žijeme v našem těle na naší osobní úrovni, v reálné komunikaci. Vím, že je to častokrát těžké, protože nám třeba nezbývá jiná komunikace, než ta elektronická… Ale pokud nám na té druhé straně tolik záleží, tak si alespoň volejme. I to přispěje v naší lepší komunikaci o 38 %… Osobní komunikaci však nikdy nic nenahradí a pokud se jí vzdáme, vzdáme se příležitosti naučit se komunikovat jako lidské bytosti mezi sebou a zbytečně se tím omezujeme. Omezujeme nejen svůj vlastní růst, rozvoj, potenciál ve společnosti… Ale omezujeme a ničíme tím i lásku k nám samotným i k lidem kolem nás – na kterých nám tolik záleží, když už si s nimi tolik chceme psát…

Nechala jsem se trochu unést, ale doufám, že jste zachytili to, co jsem se snažila říct, a inspirovala vás k tomu, abychom všichni více žili společně vedle sebe, reálně, fyzicky a energeticky. Ne skrze ty světelné krabičky, které nám mají sloužit, nikoli nás omezovat… 🙂

Vaše Sonáya



Odkaz na eshop:

– Aktuální vizuál: https://www.fler.cz/zbozi/spiritualni-poezie-odpoj-se-plakat-velky-10065881

– Předchozí vizuál: https://www.fler.cz/zbozi/spiritualni-poezie-odpoj-se-plakat-maly-10065852

Odkaz na náhled na facebooku: https://www.facebook.com/nacitmese/photos/a.1987654841280525/2107985279247480/?type=3&theater

Jak být stále v dobré náladě a nad věcí? Vytvořte si lepší zvyk.

Zvyk je železná košile a denní rutina na nás tlačí víc a víc. Právě jsem se vrátila ze spirituálního kurzu Umění vědomého bytí, na kterém jsem byla již po sedmé. Člověk zůstane ve vysokých vibracích vždy nějakou dobu, ale po nějaké době jsme natolik ovlivnění vnějšími událostmi, okolnostmi a naší vytvořenou rutinou, že se může stát, že do nízkých vibrací zase rychle spadneme. Jak se tomu vyvarovat a zůstat tedy stále v dobré náladě a nad věcí?

To je velmi těžká otázka. Tedy velmi jednoduchá, ale odpověď na ní je často velmi těžko proveditelná. Je zapotřebí změnit paradigma ve své hlavě a vytvořit zvyk, který nám bude sloužit. Často jsme zvyklí na něco, co nám už neslouží. A nebo slouží, ale vlastně málo – jen pro určitou stabilitu v našem životě, protože naše zvyky nás do této reality zasazují. “Zvykli jsme si na ně”, víme, že je budeme dělat stále a tím nás v tomto dynamickém světě uklidňují. Pokud však v sobě cítíte, že už nastal čas se jich zbavit, musíte si říct, že stojí za to je vyměnit za zvyky nové. Že už vám nedávají to, co kdysi, a že jste opravdu připraveni na něco nového, lepšího, co vás posune dál, blíž k vašemu štěstí.

Mluvím zde stále obecně pro to, aby si do toho každý mohl dosadit to své. Dám vám však příklad. Jsem člověk, který určitou část své práce dělá z domu. Přestože je to práce, která mě baví, daleko víc mě ráno baví lenošit ve své teplé postýlce. 🙂 Tak to má asi mnoho z nás. Začalo mě ale unavovat, jak si tím krátím den, ať už jsou ty chvíle ráno sebe krásnější… A tak jsem postupně, pomalu ale jistě, začala vstávat o něco dřív (ale také šla spát dřív!) a pak zase o něco dřív a vyměnila “svou chvíli v posteli” za “svou chvíli v meditaci”. Stále k tomu docházím pomalu, protože člověk se sebou musí být trpělivý, netrestat se, musíme se mít přece rádi a chovat se k sobě samotným hezky. Tak, “jako” bychom převychovávali dítě. 🙂

Je třeba identifikovat, co vám vaše dosavadní zvyky dávají. Do hloubky. Mně moje “ranní chvilka” dávala prostor sama sobě, že jsem ihned nemusela vstát a věnovat se ničemu jinému, ale jen sobě. Přínosy mého lenošení krásné, teplé náruče postýlky (která mi připomínala teplou, láskyplnou, bezpodmínečnou náruč maminky), jsem postupně vyměnila za teplou náruč Boha, Vesmíru, lásky v mém srdci. Protože tam nacházím stabilitu, tam nacházím lásku, tam nacházím onu teplou náruč, která mi po zbytek dne dá víc, než má chvilka v posteli… Dá mi větší vyrovnanost a navýší mé vibrace… Jsem však samozřejmě člověk, co nesrší nijak velkou sebe-disciplínou. Kdysi jsem totiž využívala sebe-disciplínu k sebe-nenávisti a vlastně k trestání sebe sama. Proto k sobě nyní přistupuji mekčeji a láskyplněji a jsem díky tomu šťastnější. A tak jsem se rozhodla jít jednodušší cestou. Pomáhají mi v tom vedené meditace, protože mi mé myšlenky často ubíhají jinam. Oblíbila jsem si Meditaci spojených srdcí, obzvláště tu, která je zaměřená na sebelásku, před kterou je třeba se protáhnout a prokrvit svou fyzickou schránku. 🙂 Je velice efektivní, rozšiřuje mou auru, vylepšuje karmu a žehná planetě Zemi, na kterou se chci napojovat a chci jí pomáhat. Tuto meditaci střídám s Kundalini jógou, která mě jemně a přitom velmi efektivně a intenzivně naladí na můj vnitřní prostor a propojí mě s mým energetickým tělem. Velmi se mi líbí zpívání manter a velmi vědomá práce s tělem, které (bohužel) tak často zanedbávám, protože jsem často v mysli… Rovněž rozšiřuje auru a je velmi zdraví prospěšná.

Vyzývám vás, abyste i vy našli svou cestu ke změnám vašich zvyků. Jsou to vlastně takové naše rituály, které nám slouží ke stabilitě v této realitě a vytvářejí prostor jen pro nás. Zkuste se zeptat sebe samotných, co vám vaše zvyky, rituály a přesvědčení opravdu dávají, jakou emoci vám poskytují (protože vždy následujeme a honíme “jen” emoce :)), a zkuste ji nalézt jinde, pokud to tak cítíte. 🙂

S láskou

Vaše Sonáya

Napoj se na své srdce… a přestaň už pochybovat. Všechno už víš…

Zkus se na chvíli zastavit, zavřít oči, zhluboka se nadechnout… a vydechnout… Zkus se soustředit na dech… A přestat ve své hlavě pořád jenom povídat… Soustřeď se na ty tiché chvilky, které Ti Tvá mysl dopřává… A naslouchej jim… Dýchej, dýchej… Zhluboka, uvolněně, tady a teď… Cítíš? Je to krásné… Je krásné dýchat… Přijímat život… Cítíš? Tvé srdce buší… Bum bum.. Bum bum… Copak Ti říká?…

Nadechni se do svého srdce… A vydechni z něj… Představuj si, že Tvé srdce jsou Tvé plíce, co potřebují kyslík, potřebují Tvůj dech, Tvoji pozornost, Tvoji lásku… Dej mu ji… Dýchej… Cítíš? Ach, jak krásný pocit to je se na chvíli zastavit a cítit “jen” tlukot svého srdce…

A teď si představ, že přesně to děláš i v průběhu dne… Každý den… Každý den se zastav a zkus se soustředit na svoje srdíčko… Třeba jsi mu tak dlouho nenaslouchal, že s Tebou přestalo komunikovat, přestalo mluvit… Potřebuje “jen” Tvou péči, Tvou pozornost… Měj s ním trpělivost… Ono se za chvíli, delší nebo kratší, ozve… Ozve se, rozpovídá se… Nejprve potichu, slabě… Jakoby se strachem, s pochybností, jestli jsi opravdu ochoten mu svou pozornost dát nebo ne… Ale pak, když opravdu ucítí, že jsi připraven, že jsi trpělivý a že opravdu chceš slyšet jeho hlásek, začne mluvit… Hlasitěji a hlasitěji… A Ty budeš vědět, co Ti říká… Pomalu ale jistě začneš prozírat a ucítíš svá přání. Budeš je znát… A budeš vědět, kudy jít…

Zkus se přestat ptát lidí “Jak se máš?”… Zkus se jich začít ptát “Jak se cítíš?”… Zkus přestat říkat “Já si myslím…” Zkus začít říkat “Já cítím…” Protože jsme emocionální bytosti. Ano, jsme, ať už se nám to třeba někdo snaží vymluvit, opravdu jsme bytosti, které se rozhodují na základě svých pocitů… Pocity jsou pro nás kompasem, který nám říká: “tudy ano, tudy ne”… Pouze naše necvičená, zaneřáděná mysl se nám do toho stále snaží povídat a zpochybňovat naše kroky…

Podívej se na děťátko… Na zárodek… První orgán, který se nám v bříšku vyvíjí, je srdce… Pak, když se dítě narodí, život cítí, nepřemýšlí o něm. Reaguje instinktivně, dělá co cítí, upřímně, čistě, jasně.. Bez pochyb, bez výčitek… Inspiruj se jimi. Podívej se sám na sebe jako na malé dítě. Pohlaď se, usměj se… A začni mu naslouchat… Je to Tvé srdce, které bije a vede Tě cestou Tvého života.. Ukazuje Ti cestu, jakou máš jít, abys byl šťastný… Nepochybuj, naslouchej a jdi…

Vaše Sonáya

Jak nebýt ve vztahu závislý/á na tom druhém?

V mém minulém, 8,5 roku dlouhém vztahu byl můj ex přítel závislý na mé lásce. V podstatě žil jenom se mnou. Cítil štěstí, naplnění, lásku ve svém životě pouze, pokud trávil čas se mnou. Zbytek času, kdy byl sám, v podstatě jenom přežíval a čekal na mě, až se vrátím, aby se zase mohl cítit šťastný. Lpěl na mě a tím mě velmi omezoval. Chtěl se mnou neustále být, vyčítal mi, že s ním nechci být tolik jako on se mnou, a vysvětloval si to tím, že mě miluje víc než já jeho. Při tom jsem věděla, že já ho také miluji, ale ne v tak extrémní míře. Šlo o velmi nezdravou rovnováhu. Vyžadoval si pozornost, dožadoval se většího množství lásky, které jsem mu nemohla dát, protože jsem mu dávala vše, co jsem mohla.

V mém aktuálním vztahu mě karma dostihla a role se obrátily. Zamilovala jsem se až po uši, začala jsem svého přítele obdivovat jako boha, ke kterému jsem vzhlížela. Chtěla jsem být jako on, protože on je přeci tak úžasný… Chtěla jsem si s ním vyměnit svůj život, protože ten můj v porovnání s životem jeho nestál za nic. On je přeci ten kreativní, sociální, oblíbený, aktivní, hravý, vášnivý, chytrý… A já?…

A právě v tom je ten problém. Ve vztazích je obrovské riziko toho, že veškerou lásku, kterou bychom měli dávat sami sobě, dáváme pouze tomu druhému člověku. A nejen to. Přestože jsme v sobě třebaže už měli sebelásku vyřešenou, měli jsme sami sebe rádi, měli jsme svůj život, své kamarády, své koníčky, byli jsme sami o sobě kreativní, soběstační, šťastní, najednou se to všechno zvrhlo v to, že limitujeme cítění lásky a naplnění života pouze s tou druhou osobu a ne sami se sebou, ne sami ve svém životě. Stali jsme se závislí na tom druhém. Jsme šťastní pouze s ním a ne s nikým jiným. Třebaže je nám dobře, když jsme sami, nebo jen nám fajn, když jsme s kamarády, najednou už necítíme tak velké štěstí, jako když jsme s tím druhým… A dohání nás to – pomalu, ale jistě, se tato závislost reflektuje v pocitech smutku, osamění a v hádkách, ve kterých vyžadujeme od toho druhého víc pozornosti a lásky. A ten druhý nechápe, co se to děje – protože nám dle svého mínění dává vše, co může – ale nestačí to.

V tu chvíli se musíme pozastavit nad těmito pocity, odpojit se, byť je to bolestné, a napojit se opět pouze na sebe. Musíme dát přítomnost těm emocím, které se derou na povrch a tolik bolí. Musíme je prožít, vybrečet, dát jim svou lásku a pozornost, protože nám mají co říct. Jsou poplachem, který nám říká, že je potřeba něco změnit, jinak to dopadne špatně… Právě to nyní ve svém životě zažívám. Vše začalo dramatickou událostí, kdy jsem na večírku chtěla víc být s tím druhým, než on se mnou. Brečela jsem na záchodech a pak mu vše vyčetla. Nechápal, proč jsem tak strašně zraněná a smutná… “Vždyť nemusíme být pořád spolu, ne?” Ano, nemusíme, ale já po tom hluboko uvnitř sebe toužím a nyní jsem si uvědomila, že tato touha je nezdravá. Neznamená, že ho miluji víc. Znamená, že dostatečně nemiluji sama sebe natolik, abych si večírek užila i bez jeho přítomnosti vedle mě, s kamarády, s hudbou, se sebou… Tato situace byla pouze konkrétní reflexí hlubokého problému uvnitř mě – byla jsem závislá na jeho lásce. A to je velmi nebezpečné. Znamená to, že bez něj nemůžu být dostatečně šťastná.

Pokud jste se někdy v takovéto situaci ocitli nebo pociťujete nějakou podobnost s pocity, které se tu snažím popsat, je třeba se zastavit a uvědomit si, že nastal čas věnovat se sám sobě, znovu objevit sebe, svůj život, své přátele, svůj svět. Ten můj se totiž natolik propojil s tím jeho, že najednou si nedokážu život bez něj představit. Úplně přirozeně a automaticky jsem začala žít pouze jím a už nemám svůj vlastní svět, který bych si dokázala představit bez něj, ve kterém bych byla šťastná… Pro ty z vás, kteří zažíváte něco podobného, jsem se rozhodla sepsat pár tipů, co v této situaci dělat:

  1. Odpojte se na nějakou dobu a najděte si čas a prostor pouze na sebe a své pocity. Každý pocit má nějaký emoční, energetický náboj. Ten je třeba vybít, prožít, vyjádřit, abychom se mohli posunout dál. Musíme se ve svém životě zastavit a dát průchod všem těm pocitům, které v sobě máme. V mém případě to vypadalo tak, že jsem celý víkend probrečela, ležela v posteli a nebyla schopná ničeho. Dost mi tyto stavy připomínají rozchod. V podstatě v sobě určitou formu rozchodu v tomto procesu zažíváme – protože se do nějaké míry od toho druhého odpoutáváme a poutáme se zpátky sami k sobě. Tu pozornost, kterou jsme dávali pouze tomu druhému, najednou dáváme pouze sobě a svým pocitům – a to je velká změna…
  2. Až se budete cítit připravení a vaše emoce už budou “vybité”, začněte přemýšlet nad základními otázkami: Kdy, kde, jak, proč, s kým, za jakých okolností… Např.: Kdy jsem začala cítit, že pocity štěstí najednou zažívám pouze s ním a ne sama se sebou? Pokud jste to tak cítili od začátku, znamená to, že jste šli do vztahu s nevyřešenou sebeláskou a ten druhý vám sloužil jako její záplata… Proč miluji jeho víc než sebe? Co na něm tak miluji? Proč k němu tak vzhlížím? Proč chci být jako on/a? A tak dále… Tento proces sebe-dotazování může trvat dlouhou dobu, protože některé odpovědi přicházejí postupně. Dejte si čas.
  3. Až si předešlé otázky zodpovíte, jděte do větší hloubky. Naprosto každá odpověď v sobě skrývá ještě hlubší otázku a hlubší odpověď… Snažte se ponořit do hlubin svého nitra a zjistit, kdy láska k sobě přestala být láskou a začala být něčím jiným. V drtivé většině případů najdeme stopy a pravé příčiny v dětství. Otevírá se nám krásná příležitost práce na sobě. Nastal čas starat se sám o sebe a začít se mít rád. Začít přemýšlet nad svými vzorci chování ke světu, k lidem a především k sobě…
  4. Začněte k sobě přistupovat jako ke svému nejlepšímu kamarádovi/kamarádce, jako ke svému životnímu partnerovi/partnerce, jako k někomu, koho milujete a chtěli byste s ním strávit zbytek života. Proč? Protože pouze VY se můžete milovat do takovéto hloubky. Nikdo jiný vás nikdy nebude znát tak jako vy sami sebe. Nikdo nežije v naší hlavě, v našem srdci, v našem těle. Nikdo nikdy nemůže cítit to samé, co cítíte vy. Musíme si k sobě vybudovat láskyplný vztah a začít se sebou zacházet hezky. Drtivá většina z nás se nemá dostatečně ráda. Klademe na sebe velké nároky, dáváme si očekávání, trestáme se výčitkami… Protože jsme tak byli vychovaní. Nastal však čas s tím něco udělat a změnit tento přístup. Bude to dlouhá cesta, ale bude stát za to, protože to je jediná cesta k našemu štěstí. Jinak sami v sobě nikdy nebudeme šťastní… A pokud nám to nejde, můžeme naši zmatenou mysl obejít otázkou “Co by udělal člověk, který se má rád?” To je ta základní otázka, kterou bychom si měli neustále klást. Jejím autorem je Teal Swan, která se ve světě proslavila tím, že dokázala přejít od sebenenávisti k sebelásce…
  5. Vybudujte si svůj vlastní, pevný, pestrobarevný svět, ve kterém se budete cítit šťastní a do kterého budete moci svého partnera pozvat. Váš partner se v něm bude moci vyskytovat a bude v něm zajisté rád, ale pořád to bude váš svět. Nezapomeňte na to, že máte svojí vlastní identitu, své srdce, které bije neustále a bylo zrozeno nejen pro druhého člověka, ale především pro vás. Začněte se věnovat sami sobě, nacházet věci, které vás baví, následujte svůj pocit štěstí ve vás, hlas života v sobě. Povede vás tam, kam přesně máte jít…

Doufám, že vás tento článek inspiroval k tomu začít dávat lásku sám sobě a nezapomínat na sebe. Mnozí z nás s tím mají problém a často se tento fenomén děje velmi nevědomě a nepozorovaně. Nicméně už tím, že ho zpozorujeme a identifikujeme, od něj poodstoupíme, nebudeme uvnitř něj a tudíž nás jeho nízká vibrace nebude tolik svazovat… Gratuluji vám k tomu, že jste toho byli schopní. Nyní nastává čas lásky, bezpodmínečné lásky sám k sobě…

Vaše Sonáya

Recenze – Spirituální seminář – Umění vědomého bytí – Kvantová Tantra (KvanTra)

Už to bude pár let, co jsem poprvé narazila na seminář kvantové tantry. Vyskočil na mě inzerát na Instagramu, kam jsem se všeho všudy přihlásila párkrát. Uviděla jsem fotku s usmívajícími lidmi mávajícími na fotografa. Když jsem navštívila webovou stránku a přečetla si, o čem seminář je, znělo mi to velmi obecně. Protože jsem ale otevřený člověk, který rád zkouší nové věci a objevuje, a protože byl seminář za příznivou cenu, rozhodla jsem se to prostě zkusit a jet tam.

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Proč? Protože jsem tam zažila věci, které jsem nikde jinde nezažila. Ano, zní to zvláštně, ale zeptejte se všech účastníků – neznám nikoho, kdo by nebyl spokojen. 🙂 Jde totiž o nabitý seminář plný individuálních i skupinových meditací, při kterých se vytvoří neuvěřitelná atmosféra, důvěra, propojení a krásná láska, která nás propojuje naprosto se vším – se sebou, s okolím a se všemi bytostmi kolem.

Neměla jsem se na seminář jak dopravit. Potěšením mi bylo, že se před seminářem organizuje spolujízda. Přihlásila jsem se jako spolujezdkyně a jela jsem v autě s dalšími účastníky z Prahy do Benešova u Prahy. Jakmile jsme dojeli, přivítala nás krásná příroda, pasoucí se ovečky a meditační centrum plné dobré energie. Lidé se tam vítali láskyplnými pozdravy, objetími a dalšími vřelými gesty. Ano, byli to lidé pro mě úplně cizí, ale necítila jsem z nich vůbec nic negativního. Neměla jsem jedinou pochybnost, že mám být přesně tam, kde jsem. 

Po registraci a ubytování jsme se měli sejít v meditárně. Všichni seděli u zdí na rozprostřených matracích. Některé tváře byly napůl vyděšené. Určitě si spousta lidí říkalo: “Ach můj Bože, co tu dělám? Jak jsem se tu octl? No to je něco…” 😀 Ale to ještě nic nebylo. Seminář začal tím, že se zapnula trsací hudba a všichni účastníci se měli zvednout a prostě začít tančit. “Buď hudbou, buď vibrací, odhoď své pochyby!” Pro některé by už takovýto začátek byl moc, ale pro mě ne. Miluji hudbu, miluji tanec, nestydím se a ráda se napojuji na své vnitřní dítě, které všechny tyto okolnosti vítá, ať už je kdekoli. 🙂 Cíl roztancování byl “prostý” – uvolnit se, naladit se, rozproudit se. Program se vyvíjel dál a pomalu, ale jistě se všechny ty bytosti začaly uklidňovat, že je všechno OK a že si odtud mají co odnést… Následující dny byly velmi zajímavé. Lektor totiž kombinuje techniky Vipassany, šamanismu, kvantování a tantry tak, aby byly využitelné v praktickém, běžném životě. Za jediným účelem – jít si za svým štěstím a žít v lásce.

Nebudu vám tu prozrazovat celý program, to si tam raději zajeďte. 🙂 Musím však říci, že pokud člověk ve svém životě cítí, že je čas na změnu, že chce být šťastný, že chce už konečně začít dělat něco pro sebe a nacítit se na své bytí, určitě najde to, co hledá. Seminář se skládá z celkem 4 dní (čtvrtek večer až neděle večer) a je strukturován velmi nacíteně. Postupuje se od těch méně náročnějších meditací po ty, při kterých se opravdu čistíte, jdete hluboko do sebe a odblokováváte léta potlačené myšlenky a negativní pocity. Člověk se otevře sám sobě i všem ostatním. Najednou na sebe a na ostatní lidi začne pohlížet jinak – pozitivně, krásně, lehce... Začne cítit energii v sobě a kolem sebe, začne si s ní hrát a začne vytvářet to, co sám chce a co si vždycky přál – nakolik si to dovolí.

Možná vám to zní hodně obecně, tak, jako to kdysi znělo mě. Musím ale říct, že semináře Tomáše Michala stojí za zkoušku. Nic vám to neudělá utratit pár tisíc – za takovýto seminář. Věřím totiž tomu, že nebudete litovat. Nejenže proniknete do své vlastní podstaty bytí, ale také se napojíte na ostatní bytosti a získáte cenné kontakty, pokud o to budete stát. Semináře opakovaně navštěvují významní léčitelé a další obdarované bytosti. Polovina lidí, co tam chodí, jsou lidé, kteří tam už několikrát byli. A stále přibývají další a další. Proč? Protože každý, kdo tam byl, to řekne dál. Doporučí to svým známým, kamarádům, blízkým, své rodině… A vytváří se jedinečná, krásná spirituální komunita, kterou jen tak nikde nenajdete… 🙂

Na závěr bych chtěla poděkovat všem bytostem, se kterými jsem měla tu čest se tam propojit, inspirovat se od nich a sdílet s nimi onu krásnou energii, z níž se všichni sestáváme. 🙂 Kéž jsou všechny bytosti šťastny. <3

Vaše Sonáya <3