Když přestaneme bojovat se svými pocity a budeme s nimi bezpodmínečně přítomní, dokážeme je proměnit v opravdovu lásku – a cítit skutečnou lásku sami k sobě i k ostatním.

Když emoce promlouvají aneb to, co se děje právě teď má vždy spojitost s minulostí

Partner pronese nějakou větu, která se nás dotkne. Kamarádka neodpoví na zprávu tak, jak jsme očekávali. Maminka vysloví něco, co se nás zvláštním způsobem dotkne…

A najednou se cítíme reaktivně. Buď plní vzteky nebo ublíženě. A shazujeme to na současnou situaci a obviňujeme toho druhého. Netušíme však, že pod tím se nachází hluboký pocit odmítnutí, bezmoc či osamělost. V danou chvíli je to pro nás obrovsky silné a později, s odstupem si říkáme: Proč se mě to vlastně tak moc dotklo? Vždyť nejde o nic velkého nešlo.

Možná ses už někdy ocitl/a ve stejné situaci. Možná tě samotného/samotou překvapilo, jak intenzivně jsi něco prožíval/a nebo proč se některé situace v životě opakují. Proč přitahuješ emoiconálně podobné lidi.

A právě tady začíná cesta k sebepoznání.

Naše nejsilnější emoce jen zřídka patří přítomnému okamžiku. Přítomnost je často pouze místem, kde se minulost znovu připomene.

Život nám nepřináší stále novou bolest. S nekonečnou trpělivostí nám ukazuje tu, kterou jsme kdysi nemohli plně prožít.

Když jsme byli dětmi, naše srdce bylo plně otevřené a byli jsme velmi citliví. Neuměli jsme přemýšlet nad tím, proč se dospělí chovají určitým způsobem. Nevěděli jsme, že i oni si nesou vlastní zranění, vlastní strachy, vlastní nenaplněné potřeby. Nevěděli jsme, že někdy nedokážou dát lásku způsobem, jakým bychom ji právě v danou chvíli potřebovali – ne proto, že by nás nemilovali, ale proto, že sami nikdy nezažili, jaké to je být skutečně přijati nebo jaké to je se cítit být skutečně milován.

Dítě však nehledá vysvětlení. Dítě hledá bezpečí a naplnění svých potřeb. Hledá oči, ve kterých pozná, že je milované. Hledá bezpečnou náruč, do které se může schovat, když se bojí. Hledá prostor, kde může být samo sebou, aniž by o tuto lásku nebo schválení muselo bojovat a pořád něco dokazovat.

Malé dítě si bere vše extrémně osobně, protože je velmi citlivé a jeho vnímání je čistě subjektivní. Pokud je opakovaně kritizováno, může uvěřit, že není dost dobré. Pokud se cítí odmítané, například protože rodič není přítomný nebo nemá na dítě dostatek času, může začít věřit, že si lásku musí zasloužit nebo že je na něm něco špatného. Pokud jsou jeho emoce přehlíženy a nejsou dostatečně viděny, může se naučit je potlačovat a dávat je na poslední místo.

Pokud vyrůstá v prostředí, kde je přijetí podmíněno výkonem, může celý život usilovat o dokonalost v naději, že konečně bude dost. Tak se rodí naše první přesvědčení – v srdci. Jsou to tiché závěry malého dítěte, které se jen snažilo pochopit svět a najít v něm místo, kde bude v bezpečí.

Naše mysl je potom začne s obrovskou oddaností chránit. Pamatuje si bolest, pamatuje si odmítnutí, pamatuje si chvíle, kdy jsme se necítili dostateční. A protože nás miluje svým vlastním způsobem, začne dělat všechno pro to, aby se podobná zkušenost už nikdy neopakovala.

Když jsme jako děti například zažívali kritiku od maminky, může se stát, že v dospělosti budeme mimořádně citliví na jakýkoli nesouhlas. Možná nás rozhodí obyčejná poznámka kolegyně nebo šéfové mnohem více, než by odpovídalo samotné situaci. Ne, nejsme přecitlivělí, zkrátka naše mysl nerozlišuje mezi tehdy a teď. Jen rozpozná známý pocit nebezpečí a okamžitě se nás snaží ochránit. Začne nás vést k tomu, abychom byli dokonalí, abychom se vyhýbali chybám za každou cenu, abychom se přizpůsobili, abychom nikdy nezažili stejné odmítnutí jako tehdy.

Jenže právě tady vzniká něco velmi jemného. To, co nás kdysi chránilo, nás dnes často odděluje od života. Odvahu vystřídá opatrnost, autenticitu potřeba zavděčit se. Místo toho, abychom něco dělali z lásky, to vlastně děláme ze strachu z bolesti, kterou jsme už před tím zažili. To vše jsou samozřejmě nevědomé procesy – dějí se na úrovni nevědomí, aniž bychom o nich věděli.

A tak si často ani neuvědomujeme a nevíme, že většinu svého života nežijeme v přítomnosti, ale v dávných příbězích. Právě proto jsem postupně přestala věřit, že skutečné léčení spočívá pouze ve změně myšlení. Ano, práce s přesvědčeními je nesmírně důležitá. Dokáže přinést mnoho uvědomění a pomoci nám pochopit souvislosti našeho života. Existuje však místo, kam samotná mysl nikdy nedosáhne. Protože zranění nevznikly na mentální úrovni a ve slovech. Vznikly na úrovni emocionální, v emocích. A právě tam musí začít i jejich uzdravení.

Uzdravení emocí nespočívá v tom se snažit se jich zbavit, protože jsou nepohodlné nebo bolí, nebo se je snažit neustále vysvětlovat a racionalizovat. Spočívá v bezpodmínečné přítomnost s nimi. V tom, že se s nekonečnou laskavostí vrátíme k té části nás, která tuto bolest kdysi prožila úplně sama a byla jí odevzdaná.

Možná právě proto nás život vede stále ke stejným situacím. Aby nám ukázal, že jsme něco nepochopili, že někde nejsme celiství, někde nám chybí něco prožít a pustit.

V hloubi našeho srdce stále čeká malá část nás samotných, která touží po jediném – aby se pro ni někdo konečně vrátil.

A možná tím člověkem máme být právě my.

První krok ke skutečnému emocionální léčení

Když jsem začala chápat, že většina mé bolesti nevzniká v přítomném okamžiku, přirozeně se ve mně objevila otázka, kterou si možná právě teď pokládáš i ty.

Jak se ale takové zranění vlastně léčí?

Jak se dostat k něčemu, co si už často ani nepamatujeme? Jak obejmout část sebe, která vznikla před tolika lety, v našem dětství? Jak změnit něco, co si naše mysl už dávno osvojila jako jediný způsob, jak nás chránit?

Dlouhou dobu jsem věřila, že odpověď najdu v mysli. Pracovala jsem s afirmacemi, přesvědčeními, učila jsem se pozorovat své myšlenky a nahrazovat je za lepší. Byla to nádherná část mé cesty a dodnes věřím, že má své důležité místo.

Časem jsem si ale začala všímat něčeho zvláštního. Mohla jsem si stokrát opakovat, že jsem dost dobrá, mohla jsem vědět, že odmítnutí jednoho člověka nevypovídá o mé hodnotě, mohla jsem rozumět tomu, odkud moje strachy pocházejí – a přesto moje tělo v určitých situacích reagovalo úplně stejně. Jako by existovala vrstva, kam samotné myšlenky nikdy nedosáhnou.

Tehdy jsem začala chápat, že některé příběhy nejsou uložené v hlavě, jsou uložené v emocích, v srdci, v našem těle. V části nás, která kdysi prožila něco příliš velkého na to, aby to dokázala sama unést.

Možná právě proto nás některé emoce dokážou doslova zaplavit. Nepřicházejí totiž samy, přinášejí s sebou celý příběh, který se k nim váže. V jednu jedinou chvíli se může ozvat všechna bolest, kterou jsme tehdy neměli možnost procítit. Protože jsme byli děti – a děti udělají to jediné, co udělat mohou: danou situaci přežijí. Odloží bolest hluboko do svého nitra a pokračují dál, protože v danou chvíli nešlo dělat nic jiného.

Jenže tím emoce nezmizí, zůstávají v nás jako semínka ukrytá hluboko v zemi. Možná je roky nevidíme, možná na ně téměř zapomeneme. Stačí však správné podmínky a znovu začnou klíčit. Protože nadešel čas, kdy už jsme možná dost silní na to, abychom je konečně prožili, objali a pustili.

Právě tehdy se ke mně dostal proces scelování v knize Návrat k sobě, známý také jako The Completion Process, kterým provází Teal Swan.

Některé cesty si nás najdou přesně ve chvíli, kdy jsme na ně připraveni. A pro mě se tento proces stal jedním z největších darů cesty sebepoznání. Naučil mě přestat utíkat před bolestí, i když jsem si myslela, že před ní neutíkám.

Ukázal mi, že máme moc se sami emocionálně léčit. Čistě pomocí přítomnosti, trpělivosti a naší vlastní práce. Učí nás nebát se bolesti a plně se jí otevřít.

Učí nás, že když přichází negativní emoce, tak místo toho, abychom se jí báli a odporovali jí, tak ji přivítáme s otevřenou náručí jako maminka, která s někonečnou trpělivosti konejší své dítě. Beze snahy ho opravit nebo se ho snažit přesvědčit, že se má cítit jinak. Prostě s ním jen je.

Protože mi tento proces tolik dal, ráda bych vám ho vysvětlila, abyste si ho mohli sami osvojit a snažili se ho praktikovat. Bude však třeba vaší oddanosti a neskonalé trpělivosti.

Jak správně pracovat s jakoukoli negativní emocí a vyléčit zranění, které se pod ní ukrývá

Pokud jsi dočetl/a až sem, možná už tušíš, že emocionální léčení není něco, co se děje silou vůle. Neexistuje věta, která by během několika minut uzdravila bolest, kterou jsme v sobě nesli dlouhé roky nebo zázračná technika, která by nás měla zbavit emocí.

A možná je to dobře – protože naším cílem nikdy nebylo přestat cítit. Naším cílem bylo naučit se cítit tak hluboce, aby už žádná část nás nemusela zůstávat opuštěná.

Kdykoli se dnes objeví silná emoce, už se nepřesvědčuji, že bych ji neměla cítit a měla bych se cítit jinak. Neutíkám k dalšímu úkolu, telefonu ani k nekonečnému přemýšlení nad danou situací. Na chvíli se zastavím, nadechnu se a ponořím se do toho. Ponořím se plně do svých tělesných vjemů a pocitů a pokračuji dál v procesu scelování, který jsem se učila praktikovat léta a zachránil mě z mé dlouholeté emocionální krize.

Když si s tím sedneme a jsme trpěliví, začne se dít něco velmi tichého: pod první emocí se objeví další. Protože pod vztekem se někdy skrývá hluboký smutek, pod smutkem strach, pod strachem osamělost a pod osamělostí dítě, které kdysi uvěřilo, že na všechno musí být samo.

Právě proto je tak důležité nikam nespěchat. Naše nitro se otevírá po vrstvách. Přesně tak, jak je připravené. Stejně jako květ růže nerozkvete silou během jediné minuty, ani naše srdce nelze otevřít nátlakem. Potřebuje bezpečí, dotřebuje důvěru, potřebuje vědět, že tentokrát už ho neopustíme.

V tu chvíli se stáváme sami sobě rodičem, maminkou, tatínkem. Tím dospělým člověkem, kterého jsme jako děti tolik potřebovali – týt tím, kdo neodvrátí pohled, kdo nebude říkat: To nic není, ale tím, kdo si sedne vedle svého vlastního srdce a tiše řekne:

Jsem tady.

Nikam neodcházím.

Jsem tady s tebou.

A možná právě v této chvíli začíná něco, co slovy jen těžko popsat. Bolest se začne postupně rozpouštět, protože vidí, že ji vidíme, slyšíme, cítíme.

Od té chvíle se začne měnit i náš každodenní život, protože se postupně mění místo, ze kterého na svět nahlížíme. Stejné situace už v nás nevyvolávají stejnou bouři, stejná slova ztrácejí svou sílu.

A tam, kde dříve reagovalo staré zranění, začíná odpovídat vědomá přítomnost. To je skutečný význam emocionálního léčení.

Stát se člověkem, který se už nebojí otevřít své srdce.

18 kroků Návratu k sobě a jejich krátké vysvětlení

1 – Vytvořte si svůj přístav bezpečí. Stačí to udělat jen jednou.

Než se ponoříte do emoce jako takové, je třeba si vytvořit ve svém nitru přístav bezpečí s podpůrnou postavou. Vaše soukromé místo, kam nikdo jiný nemůže a nikdo k němu nemá přístup. Využijte svou fantazii a vytvořte si své místo, svůj přístav, svůj domov a nějaké očistné místo s vodou, kde budete moci své vnitřní dítě po dané práci vykoupat.

Stejně tak tak přizvěte nějakou postavu, která vás bude doporovázet a nabízet podporu, pomoc, lásku, přítomnost. Vašeho Anděla, duchovního průvodce nebo jinou světelnou bytost.

2 – Emoční vipassana. Prozkoumání pocitu nebo spouštěče.

Buďte plně přítomní se svými tělesnými vjemy a pocity. Nesnažte se je snažit pochcpit nebo uchopovat jakkoli mentálně. Neutíkejte do mentálních příběhů v hlavě. Vždy se navracejte k tělesnému vjemu.

3 – Projevte přítomnému pocitu uznání.

Tato část je nejdůležitější a nemůžeme ji přeskakovat. Měli bychom u ní zůstat nejdéle z celého procesu. Naše emoce totiž dostatečně neuznáváme, cítíme se tak, jako že nemáme právo se cítit tak, jak se cítíme. Tak jsme byli vychovaní. A tento program musíme vědomě měnit tím, že budeme své emoce zas a znovu uznávat a validovat.

Pocit můžete uznávat mantrou: ,,Jsem tady s tebou.“ Nebo nějakou jinou svojí frází, která vyjadřuje plnou přítomnost a pozornost.

4 – Nechte vynořit konkrétní vzpomínku.

Většina našich vzpomínek se odehrává na tělesné úrovni. Zeptejte se proto tělesného vjemu spjatého s emocí: Když jsem tě zažila poprvé? A s trpělivostí čekejte na odpověď.

Často zde narazíme na vrstvu rezistence, která je ochranou. Musíme být proto plně přítomní i s netečností, kterou můžeme pociťovat, a uznávat jakoukoli vrstvu, která se vynoří. A pak se opět vrátit k dané otázce.

5 – Znovu emoci prožijte. Zaujměte perspektivu první osoby (svého dětského já).

Dovolte si plně znovu plně procítit to, jaký nový vjem k vám přijde a z hluboka dýchejte.

6 – Projevte pocitu obsaženému ve vzpomínce uznání.

Opět část, kterou nelze přeskočit. Plné uznání pocitu a všeho, co se děje: ,,Jsem tady s tebou, vše je v pořádku, apod.“

7 – Zaujměte ve vzpomínce perspektivu dospělého. Přesuňte se od pasivního pozorování vzpomínky k aktivní vizualizaci.

Zde změníme perspektivu z dítěte, kterou vzpomínku prožívá, zpět k naší dospělé perspetivě.

8 – Uznávejte oprávněnost emocí vnitřního dítěte.

Opět plná přítomnost s tělesnými vjemy a pocity dítěte.

9 – Očekávejte úlevu.

Čekejte, až přijde úleva a přožijte ji. Až pak se postupujte dále.

10 – Povolte zpět další odštěpené části svého já.

V traumatických momentech je stres tak velký, že se naše vědomí rozštěpí a schová se všude po okolí. Zavolejte proto tyto ztracené části vašeho já zpět k sobě, abychom mohli provést kompletní léčení.

11 – Uspokojte potřeby dítěte v této vzpomínce.

Zeptejte se tělesného vjemu / vnitřního dítěte, co si přeje a dejte mu to. Pomocí vizualizace či čistě pocitově naplňte tuto potřebu tak, aby byla pro dítě uvěřitelná.

12 – Volba, zda zůstat nebo jít. Dejte dítěti možnost vybrat si, zda chce zůstat v nyní pozměněné vzpomínce nebo zda se chce odebrat do svého přístavu bezpečí.

Pokud bylo léčení kompletní, dítě by mělo souhlasit s tím, že ho můžete odvést do přístavu bezpečí.

13 – Kontrola dokončení. Jestliže se dítě rozhodne zůstat ve vzpomínce, zopakujte kroky 10–12, abyste proces dokončili. Pokud se dítě rozhodne odebrat do přístavu bezpečí, přejděte k dalším krokům.

14 – Vstupte do přístavu bezpečí a deaktivujte vzpomínku.

Po vstupu do přístavu bezpečí je vzpomínka, ze které bylo dítě vyňato, uzavřena (např. se scvrkne nebo praskne jako nafukovací balónek).

15 – Vytvořte očistný a hojivý rituál. Účelem je vytvořit předěl mezi minulostí a přítomností.

Dítě můžete vykoupat ve vodopádu, v řeče či moři, apod.

16 – V přístavu bezpečí uspokojte potřeby dítěte.

Uspokojujte v kontextu přístavu bezpečí jakékoli potřeby a přání dítěte. Pokud nejsou všechny uspokojeny, opakujte kroky 2–15.

17 – Volba, zda zůstat nebo splynout.

Nabídněte dítěti (nebo dětem) volbu, zda chce zůstat v přístavu bezpečí či zda se chce propojit s vaší dospělou perspektivou.

18 – Návrat do vědomé perspektivy.

Zní to komplikovaně? Pořiďte si knihu nebo požádejte o pomoc

Já sama jsem musela proces scelování dlouhá léta praktikovat, než jsem se naučila pracovat s vrstvami, které se vynořovaly a než jsem byla schopná sebevědomě říci, že léčení bylo kompletní.

Je to však možné a stojí to za to. Mění to totiž život. Naše zdraví, naši pohodu, naše vztahy i naše vědomí.

Pokud vám však stále proces scelování není tak úplně jasný, můžete si pořádit knihu Teal Swan, kde ho do podobrovna vysvětluje nebo se objednat ke mě na terapii a já vás jím mohu osobně provést. 🙂

S láskou ❤️

Nuataa