Mně dal krizi a absolutní transformaci…
2021: Vycestování do Jižní Ameriky – mé základní pilíře jako domov, láska nebo práce se úplně zbořily.
DOMOV: Doma jsem si sice vytvořila svůj terapeutický prostor a byla jsem připravená na to začít dělat terapie doma. Nade mě se však nastěhovala neurotická Romka, která mi každý večer bouchala na dveře a posílala mě agresivně DO HÁJE*, protože slyšela i to, když jsem otevřela dveře od pokoje, když jsem si sušila vlasy nebo když jsem s někým volala po telefonu. Nebylo mojí vinou, že pracovala někde v supermarketu či kde a musela vstávat každý den ve 4 ráno. Nicméně mé bydlení se tím značně zkomplikovalo. Když to vyvrcholilo tím, že si dovolila zavolat majitelce bytu, která však po vysvětlení situace byla na mé straně (2 roky jsem s bydlením problémy neměla, jsem klidný člověk), byl to pro mě jeden ze signálů, že takhle to už dál nejde a že toto již není místo pro mě.
PRÁCE: Ačkoli jsem měla práci snů a ty nejlepší šéfy na světě (pracovala jsem jako terapeutická masérka v salonu Shaaze masáže), musela jsem spolupráci ukončit, protože po téměř 2 leté spolupráci se něco stalo, změnilo – začala jsem nasávat těžkou energii od klientů do mých rukou, nemohla spát ani dál pracovat. Všechny mé osvědčené očistné metody přestaly fungovat a mé ruce mě bolely tak, že jsem musela práci ukončit. Hledala jsem odpověď v posvátných medicínách, solných koupelích, očistném tabáku i meditacích, ale nic mi nezabíralo, bohužel.
LÁSKA: Byla jsem po uši zamilovaná do člověka, který mě nemiloval a náš vztah považoval za „kamarádství s výhodami“. Tento vztah trval přerušovaně 2 roky. Byl natolik toxický a byla jsem v něm natolik emocionálně zanedbaná, že jsem věděla, že už mi nezbývá nic jiného – ani domov, ani práce, ani láska – jen nesplněný sen o Latinské Americe. Vycestovala jsem tedy na svou životní cestu, vše zanechala a jela vstříc dobrodružství. Vycestovala jsem během pandemie, kdy většina zemí byla zavřená, ale Ekvádor ne… Na začátku své cesty jsem čelila šokujícím výzvám jako machismus, sexismus, rasismus, úplně jiné myšlení, úplně jiné žití. Asi jako každý Evropan jsem tam jela s nasazenými růžovými brýlemi a myslela si, že Jižní Amerika je kontinent, kde všichni pijí Ayahuascu a žijí vědomý život v harmonii v přírodou. Realita je však jiná, přátelé. Ačkoli můžete najít šamany, žijí v ústranní. Ačkoli mnoho lidí stále žije na venkově a obdělává svoje políčka, většinu lidí zajímají peníze a obživa, samozřejmě, nikoli spirituální seberozvoj… Tradice se sice jen tak nezapomínají, ale co se týče nějakého vědomého napojení na přírodu a šamanismus, na většině místech jsem byla já ta divná, co se zajímala o něco spirituálního a hlubšího. U nás je spiritualita čím dál tím populárnější a lidé se o ni zajímají, vyhledávají ji. Zde se zapomíná. Pouze cizinci, kteří přijedou do Jižní Ameriky v hledáčku léčení a spirituality, zapříčiňují, že se šamanismus nezapomíná a obnovuje… Začala jsem dobrovolničit. Nejprve v Salcedu, vypomáhala jsem jednomu terapeutovi s Temazcalem, a poté v Otavalu, učila jsem malé děti AJ v komunitě Punyaro. Navázala spolupráci se šamany, čelila jsem samotě a počátku své emocionální krize. Seznámila jsem se s medicínou San Pedro (Wachuma), byla asi na 10 ceremoniích, ale to hlavní poselství, které mi předala, bylo, že mě medicína akorát tak zcitlivěla, abych cítila svoje strachy a temnotu, a pak mi řekla: už znáš metody sebe-léčení. Víš, jak se léčit, víš jak na to, aplikuj je, využij je, víc ti nepomůžu… Během dobrovolničení v Punyaru jsem potkala jednu krásnou, světelnou bytůstku: mé štěňátko Lilu. Sice jsem věděla, že budu cestovat a cestování bude o to komplikovanější, ale mé srdce se s ní spojilo na první dobrou a já našla skvělou kamarádku a učitelku na mé cestě… Spolupráce s komunitou Punyaro byla obohacující a krásná, včetně spolupráce se šamany, ale mé penízky na účtě mi postupně mizely a já si musela začít hledat práci na částečný úvazek online, abych mohla jako digitální nomád cestovat dál (na návrat jsem ještě nebyla připravená, 8 měsíců jsem se zasekla v Otavalu a cítila, že to je stále absolutní počátek mé cesty). V mezičase jsem sebrala svou kytaru a svou odvahu a splnila si jeden ze svých snů: začala jsem hrát po restauracích v Otavalu. Sdílela jsem s ostatními své spirituální a medicínské písně a vydělávala si na denní chleba svým zpěvem a hraním. To byla velmi zajímavá a obohacující zkušenost, ale na mé cestování mi tyto penízky stále nestačily. Každým dnem se krátily a já věděla, že nyní pro mě přichází obrovská výzva víry: už jsem neměla dostatek peněz na to přijet do ČR s Lilou (cestovat přes oceán se psem je příšerně drahé), měla jsem jen peníze na to se vrátit já. Já se ale nevzdala, hledala jsem práci dál, věřila jsem, že toto ještě nemůže být konec. Začala jsem čistit své existenciální strachy a vkládat víru, že brzy se situace vyřeší.
2022: Po pár měsících pátrání jsem si konečně našla práci v digitálním marketingu (již dříve jsem pár lety v marketingu pracovala, ještě před masážemi a terapiemi). Oprášila jsem si své znalosti a začala cestovat se šamanem Rasu. Změnili jsme místo z And na pobřeží a já si začala užívat krásné moře, pláž a slunce. Mé pocity osamělosti a krize se tím však nevyřešily. Čím dál tím víc jsem se ponořovala do své temnoty, úzkostí a depresí. Všichni lidé z ČR si říkali, jaké mám štěstí, že si takhle můžu cestovat po světě, neviděli však odvrácenou stranu měsíce, to, že jsem opustila svůj domov, své přátelé, svou komunitu, kulturu, zemi… Čelila jsem žití v úplně jiném světě, tak cizím, tak jiném. Neměla jsem žádné kamarády, ani nevěděla, jak je hledat, protože jsem byla v takovejch depkách, že jsem nebyla schopná vyrazit z domu v pozitivní energii. Jediné, co mi pomáhalo, byl doprovod Lily, Rasa a moře. Postupně jsme cestovali po pobřeží. Během cesty zemřel můj dědeček, když umíral, nastala transformační situace v mé rodině: neměla jsem peníze na to přijet do ČR a pak se vrátit na svou cestu. Měla jsem peníze jen na 1 cestu a to bez Lily (proces zajištění letenky pro pejska, papíry a další věci, trvá min 4 měsíce), musela bych ji v Jižní Americe nechat. Když děda umíral, byla jsem k dispozici, k pomoci, ale nemohla jsem přijet… Bylo to smutné, byla to další výzva, ale já ve svém srdci věděla, že se prostě vrátit nemohu. Znamenal by to konec mé cesty, a ten jsem ještě necítila… Moje máma, dcera dědy, to chápala, můj otec byl však v opozici, tak jako vždy. S Rasem jsme přešli do Peru. Rasu se často musel vracet do Otavala kvůli žádostem o ceremonie, apod. A tak se stalo, že jsem zůstala 5 měsíců v městečku Moyobamba v džungli. Stále jsem měla práci v digitálním marketingu, ale poté, co se mi změnil šéf (nadřízená), která byla jasnou konstelací mé sestry, jsem musela spolupráci ukončit. Vždy, když přijde do mé reality nějaká výzva, neutíkám od ní, snažím se jí řešit prakticky i vnitřně, ale určitě jste už i vy někdy ve svém životě zažili, že přišel moment, kdy jste si řekli: DOST, takhle to už stačí. A přesně do tohoto stádia jsem dozrála i já. Nejen, že mě přestalo bavit dohadovat se svou nadřízenou, ale stejně tak jsem už nechtěla prodávat svůj čas a energii jinému projektu. Chtěla jsem konečně investovat veškerou energii do toho svého. Před Vánoci jsem se také konečně začala emocionálně otevírat životu v Peru (do té doby jsem procházela hustou emocionální transformací a zanechávala svůj starý život v minulosti). Začala jsem vyrábět umění – šperky a vídat se s umělci a cestovateli. Začala si dělat nové přátele, poznala Lisu z Německa, která 7 let žije v Moyobamba se svým manželem z Peru a se svými syny. Lisa je učitelka jazyků a umělkyně vyrábějící šperky a její muž Kerry je Peruánec, který se věnuje cirkusu a prodeji šperků. Oba mě velmi vřele přijali a strávila jsem s nimi Vánoce. Cítila jsem se konečně objatá a milovaná (a nikoli tak sama a opuštěná jako dřív). Začala jsem pociťovat, že se konečně otevírám světlu. O to víc jsem jsem se konečně začala začala věnovat svému terapeutickému projektu a začala do něj investovat daleko víc času, víry, energie, naděje… A lásky ❤
2023: Rok 2023 pro mě byl absolutně transformační. Sice jsem se stále babrala ve svý temnotě a čelila svým strachům, ale energie se konečně začala více hýbat. Zanechala jsem cestování s Rasem a měla 2 hrůzostrašný vztahy s Peruánci, u kterých jsem si řekla: UŽ NIKDY VÍC 😃 A byla odhodlaná cestovat dál sama, v oddanosti, sebelásce a víře, že vše je, jak má být. Vzhledem k emocionální krizi, kterou jsem prožívala, jsem nebyla schopná cestovat bez doprovodu. Když jsem se ale začala uzdravovat, léčit a otevírat se světlu, zjistila jsem, že jsem připravená. Připravená konečně začít se svou cestou. Zní to zvláště, že? Po téměř 2 letech říct, že jsem se až teď začala otevírat skutečnému, radostnému cestování. Je to přesně tak, přátelé. Něco jiného je totiž cesta na pár měsíců, kdy více, že to všechno je jedno velké dobrodružství a máte kam se vrátit. A něco jiného je cesta, která nevíte vůbec, kdy skončí, ani nevíte, zda se vrátíte. V tu chvíli se musíte úplně oprostit od svých kulturních i jiných vzorců a plně se otevřít tomu, že jste neustálý cestovatel, nomád, který se na pár chvil zakoření, najde přátele, pozná a pak jede dál. Je to velmi nestabilní život, který není jen tak pro někoho. Musíte sami v sobě najít stabilitu a víru, protože to nikdo jiný za vás neudělá. Když jsem ukončila svůj druhý vztah s jedním Peruáncem, umělcem, řekla jsem si, že chci být sama. Konečně jsem připravená cestovat jen sama za sebe a bez doprovodu (tak jako na počátku své cesty), pouze s Lilou a svou kytarou. A v tu chvíli Vesmír uviděl, že jsem připravená. Že už nehledám vztah jen kvůli jistotě nebo jiným věcem. Uviděl, že jsem připravená na to najít svou spřízněnou duši. A tak se stalo že v horském městečku Huánuco jsem se potkala s Edilsonem Lunou, umělcem z Kolumbie. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nečekané, krásné a silné. Zamilovali jsme se. Já se zamilovala do umělce, muzikanta, člověka plného energie s krásnýma nevinnýma očima, ze kterých vyčtete, že je tento člověk krásně napojený na své vnitřní dítě a na to žít radostně a plně. Upřímný, radostný, zářivý, vášnivý. A on se zamiloval do mé moudrosti, napojenosti a vášně žít. Žít vědomě, umělecky, dobrodružně. Začali jsme spolu cestovat jako umělci, on mě začal učit na kytaru a konečně jsem byla schopná se plně realizovat ve zpěvu a umění. A já ho začala zasvěcovat do světa spirituality a psychologie. Společně jsme se na pár měsíců zastavili v Cuscu a poznali Macchu Picchu. Další z mých splněných snů! Naše rodina se rozrostla o jedno další dítě – malé koťátko Apu, což znamená Duch hor. Přišlo k nám těšně před Vánoci, jako takový krásný malý vánoční dárek plný chloupků a lásky. Věříme, že je to dar od Duchů hor zde v Cuscu, proto jsme ho tak pojmenovali. Prožili jsme spolu krásné Vánoce a přestup do Nového roku. Jako vánoční dárek jsem nám darovala motorku.🏍️ Nyní hledáme nějakou, která nám padne do oka, na kterou si všichni 4 budeme moci nasednout a začít společné dobrodružství.
A jak byste shrnuli roky 2021, 2022, 2023 vy? 🙂
S láskou
Nuataa Sonáya