Hvězda září i v nebech pekelných

Bojíme se
vystoupit vpřed.
Chráníme se,
chceme slyšet

Jen krásnou hudbu
s námi souznící,
neznající prohru,
navždy hrající

Jen naší perspektivou,
našimi názory…
Se sílou podmanivou
ničíme obzory

Všech těch příležitostí,
možností, barev…
S těžkou bezmocností
saháme na břeh.

Topíme se
ve vlastních teoriích.
Ztrácíme se
ve vlastních utopiích.

Hýříme klamy,
iluze budujeme…
Našimi dojmy
v slzách bědujeme

Nad vlastním bytím,
nad životem beze smyslu.
Jestli to není tím,
že náš život klesl

Na materialismus,
na prázdné emoce?
Na konzumismus
sdílející bezmoce?

Budujeme ego,
uznání, úspěch.
Bez srdce svého
umíráme na úžeh

Hořícího ohně
kypoucího ambicí,
spalující po tmě
všechny sny věřící

V láskyplný život,
v milující komunitu,
v život bez “klenot”,
v otevřenou intimitu.

Bojíme se sebe samých,
bojíme se nitra.
Bojíme se, že hřích
je naše vlastní kmotra.

Nevidíme světlo
v našich srdcích.
Necítíme teplo
po našich bocích.

Kráčíme mlčky
bez úsměvu, bez lásky,
jen šedé mráčky
kreslí naše vrásky

Na našich tvářích
samotou prosklených.
Však hvězda září
i v nebech pekelných…

Motýlek Sonáya