Otevři oči - Naciťme se

Chci otevřít oči
každé bytosti,
která se točí
ve své hlouposti.

Sebou zastřené,
v bublině vězněné,
egem prostřené,
v sobě hrázděné.

Kde najít trn,
co ji protrhne?
Zbaví nás skvrn?
Chyby navrhne?

Ve vlastním vězení
přesvědčujeme se.
Niternému vzpouzení
bráníme se.

Něco v nás chce ven.
Chce to konečně žít.
Bez oněch vláken
jen průzračně být.

V maskách chodíme
Zmítáme se…
V černém proudíme.
Poutáme se…

K vlastním předsudkům,
ke své vlastní pravdě,
k falešným skutkům,
zdánlivé svobodě.

Namlouváme si,
že to tak má být.
Zpíváme se,
že tak se má žít.

Už ale nevíme,
co vlastně cítíme,
zda se zbavíme
té touhy dychtivé.

Chceme tohle.
Chceme támhleto.
A pak náhle
zase tohleto.

Víme, co chceme?
Po čem toužíme?
Co je to cenné?
Proč se soužíme?

Ve skutečnosti
se jen honíme
za zbytečností.
Smysl míjíme.

Žvlatláme, kecáme
o lásce a upřímnosti.
Pořád se plácáme
ve vlastní sobeckosti.

Nevíme, co to je
skutečně milovat…
Proč srdce bije?
Jak se smilovat?

Sami sebe vláčíme
bahnem neupřímnosti
a potom brečíme
po čiré přítomnosti.

Tak už otevřme oči.
Uviďme se.
Svět pak bude lepší.
Naciťme se…

Motýlek