V mém minulém téměř 9 letém vztahu byl můj ex-přítel závislý na mé lásce. V podstatě žil jenom se mnou. Cítil štěstí, naplnění, lásku ve svém životě pouze, pokud trávil čas se mnou. Zbytek času, kdy byl sám, v podstatě jenom přežíval a čekal na mě, až se vrátím, aby se zase mohl cítit šťastný. Lpěl na mě a tím mě velmi omezoval. Chtěl se mnou neustále být, vyčítal mi, že s ním nechci být tolik jako on se mnou, a vysvětloval si to tím, že mě miluje víc než já jeho. Při tom jsem věděla, že já ho také miluji, ale ne v tak extrémní, nezdravé míře. Šlo o velmi nezdravou rovnováhu. Vyžadoval si pozornost, dožadoval se většího množství lásky, které jsem mu nemohla dát, protože jsem mu dávala vše, co jsem mohla.
V mém dalším vztahu mě karma dostihla a role se obrátily. Zamilovala jsem se až po uši, začala jsem svého přítele obdivovat jako boha, ke kterému jsem vzhlížela. Chtěla jsem být jako on, protože on je přeci tak úžasný… Chtěla jsem si s ním vyměnit svůj život, protože ten můj v porovnání s životem jeho nestál za nic. On je přeci ten kreativní, sociální, oblíbený, aktivní, hravý, vášnivý, chytrý… A já?…
A právě v tom je ten problém. Ve vztazích je obrovské riziko toho, že veškerou lásku, kterou bychom měli dávat sami sobě, dáváme pouze tomu druhému člověku. A nejen to. Natolik se zamilujeme a natolik se necháme pohltit jeho energií a jeho světem, že na sebe zapomeneme. A to se může stát i přesto, že jsme v sobě už měli (do nějaké míry) sebelásku vyřešenou. Najednou si však povšimneme, že se to zvrhlo. Začali jsme limitovat cítění lásky a naplnění života pouze s tou druhou osobu a ne sami se sebou, ne sami ve svém životě. Stali jsme se závislí na tom druhém. Jsme šťastní pouze s ním a ne s nikým jiným. Třebaže je nám dobře, když jsme sami, nebo jen nám fajn, když jsme s kamarády, najednou ale už necítíme tak velké štěstí, jako když jsme s tím druhým… A dohání nás to – pomalu, ale jistě, se tato závislost reflektuje v pocitech smutku, osamění a v hádkách, ve kterých vyžadujeme od toho druhého víc pozornosti a lásky. A ten druhý nechápe, co se to děje – protože nám dle svého mínění dává vše, co může – ale nestačí to.
V tu chvíli se musíme pozastavit nad těmito pocity, odpojit se, byť je to bolestné, a napojit se opět pouze na sebe. Musíme dát přítomnost těm emocím, které se derou na povrch a tolik bolí. Musíme je prožít, vybrečet, dát jim svou lásku a pozornost, protože nám mají co říct. Jsou poplachem, který nám říká, že je potřeba něco změnit, jinak to dopadne špatně… Vzpomínám si na jednu zlomovou událost, kdy jsem na večírku chtěla víc být s tím druhým, než on se mnou. Brečela jsem na záchodech a pak mu vše vyčetla. Nechápal, proč jsem tak strašně zraněná a smutná… „Vždyť nemusíme být pořád spolu, ne?“ Ano, nemusíme, ale já po tom hluboko uvnitř sebe toužím a nyní jsem si uvědomila, že tato touha je nezdravá. Neznamená, že ho miluji víc. Znamená, že dostatečně nemiluji sama sebe natolik, abych si večírek užila i bez jeho přítomnosti vedle mě, s kamarády, s hudbou, se sebou… Tato situace byla pouze konkrétní reflexí hlubokého problému uvnitř mě – byla jsem závislá na jeho lásce. A to je velmi nebezpečné. Znamená to, že bez něj nemůžu být dostatečně šťastná.
Zodpovědnost však nikdy nemá jen jeden člověk, jinak by k problému nedošlo. V naprosté většině případů se jedná o situaci, ve které jeden člověk potřebuje více prostoru a svobody a druhý člověk více blízkosti a intimity. Oba dva se vzájemně přitahují, protože se vzájemně léčí. Jejich bytost volá po léčení a celistvosti. Co tím vším myslím?
Myslím tím to, že naše strachy a vzorce chování a myšlení jsou vytvořeny do našich 7 let a vše, co se odehrává v našem životě poté je pouhou reflexí. Lidé, kteří ve svém dětství zažívali přílišnou dominanci ze strany jednoho z rodičů, v sobě mají obsažený strach z intimity, blízkosti. Ta pro ně totiž byla dříve nebezpečná. Představte si například syna, který byl velmi blízký své matce. Matka ale byla dominantní, kritizovala ho, nepřijímala ho a snažila se ho zformovat podle svých potřeb. Dítě se naučilo, že taková blízkost je nebezpečná, protože to znamená, že ztratí sám sebe. Naopak lidé, kteří pociťovali, že jejich rodiče jim nejsou natolik blízcí jak by si přáli – například holčička si přeje být bližší svému tátovi, ale ten je od ní distancovaný – hledají léčení tohoto zranění a mají tendenci hledat vibračně podobně protější, upínat se a být závislí.
Opaky se přitahují kvůli vzájemnému léčení. Syn, který má strach z intimity, bude přitahovat ženu, která se na něj bude upínat a bude mu vyčítat, že s ní dostatečně není, protože se tím může snaží vyléčit zranění od své mámy . Dcera, jejíž táta byl od ní emocionálně distancován, bude přitahovat emocionálně distancované muže, kteří mají strach z intimity a ztráty sama sebe, protože se tím snaží vyléčit své zranění od táty. Toto jsou jen příklady, ale princip snad chápeme…
Závislost na druhém se vyskytuje ve vztazích velmi často, protože je to ten nejmocnější nástroj manipulace. Pokud cítíte, že jste ve vztahu závislí na tom druhém, zažili jste tzv. přerušované posilování s jedním z vašich rodičů. Jeden z rodičů (většinou je to ten, kterého nejvíce milujeme), nám dával lásku podmíněně, pouze zřídkakdy a pouze za určitých okolností. To v nás vybudovalo závislost. Myslíme si, že takhle láska funguje. Aspoň naše nevědomá část ano.
Když se člověk octne v této závislosti, je ochotný naprosto měnit své chování a udělat první poslední pro toho druhého, jen aby ten druhý byl „šťastný“ a dal mu dostatek lásky a pozornosti. Tento člověk, aniž by to věděl (v některých případech si toho ale je plně vědom), manipuluje s tím druhým, formuje ho k tomu, aby se choval přesně tak, jak chce, protože má strach, že když tuto moc ztratí, nebude mít naplněné své potřeby a ve vztahu se ztratí. Nevědomě tím léčí svoje trauma z intimity, ale naprosto poškozuje svůj současný vztah.
My, ti, kteří jsou závislí na lásce toho druhého, jsme mu naprosto odevzdaní a často se ve vztahu naprosto ztrácíme, aniž bychom si toho všimli. Necháváme sebou orat, tolerujeme chování, které bychom u ostatních netolerovali, omlouváme je a čekáme, že jednou třeba, až se oni usnesou, přijde další dávka lásky a pozornosti.
Lidé na druhém konci, kteří námi manipulují a dávají nám lásku a pozornost jen nečekaně a podmíněně, to dělají, protože jim to slouží. Mohou nás „vychovávat“ k určitému chování tak, aby nám poté občas dali odměnu ve formě lásky a pozornosti. Musíte si uvědomit, že mnoho lidí si neuvědomuje, že se tak chová, a je třeba začít jednou a toto chování vyléčit a změnit. Pokud to druhý změnit nechce, je čas odejít – za tu bolest to nestojí.
Je mi líto, pokud to zní tvrdě a krutě, ale bohužel, je tomu tak. Naše psychologie i biologie tak funguje. Ten druhý se pro nás stane naprostou drogou a je pak velmi těžké takový vztah ukončit nebo vyléčit. Určitě jste to už někdy zažili nebo viděli. Jeden si s druhým dělá co chce a vy nechápete, proč si to ten druhý nechá líbit. Je to jednoduché – jeho nevědomá část si myslí, že takhle láska funguje, protože se to naučil doma. Na na čase s tím skončit. takhle skončit nechcete.
Pokud jste se někdy v takovém vztahu ocitli nebo v něm právě teď jste, je potřeba uvědomit si, že nastal čas věnovat se sám sobě, znovu objevit sebe, svůj život, své přátele, svůj svět – a vyléčit své strachy, svá traumata, své vzorce jednou provždy. Pro ty z vás, kteří zažíváte něco podobného, jsem se rozhodla sepsat pár tipů, co v této situaci dělat:
- Odpojte se na nějakou dobu a najděte si čas a prostor pouze na sebe a své pocity. Každý pocit má nějaký emoční, energetický náboj. Ten je třeba vybít, prožít, vyjádřit, abychom se mohli posunout dál. Musíme se ve svém životě zastavit a dát průchod všem těm pocitům, které v sobě máme. V mém případě to vypadalo tak, že jsem celý týden probrečela, ležela v posteli a nebyla schopná ničeho. Dost mi tyto stavy připomínají rozchod. V podstatě v sobě určitou formu rozchodu v tomto procesu zažíváme – protože se do nějaké míry od toho druhého odpoutáváme a poutáme se zpátky sami k sobě. Tu pozornost, kterou jsme dávali pouze tomu druhému, najednou dáváme pouze sobě a svým pocitům – a to je velká změna… Je třeba se plně ponořit do těchto bolestných pocitů, uznat je, prožít je na 100 % a nechat je, ať nám řeknou, jaká zranění v sobě máme ukrytá a co je třeba změnit…
- Až se budete cítit připravení a vaše emoce už budou „vybité“, začněte přemýšlet nad základními otázkami: Kdy, kde, jak, proč, s kým, za jakých okolností… Např.: Kdy jsem začala cítit, že pocity štěstí najednou zažívám pouze s ním a ne sama se sebou? Pokud jste to tak cítili od začátku, znamená to, že jste šli do vztahu s nevyřešenou sebeláskou a ten druhý vám sloužil jako její záplata… Proč miluji jeho víc než sebe? Co na něm tak miluji? Kdy jsem začala ztrácet samu sebe? Kdy jsem tento pocit zažila poprvé?… Tento proces sebe-dotazování může trvat dlouhou dobu, protože některé odpovědi přicházejí postupně. Dejte si čas. Pokud nevíte, jak přesně začít mít rád sám sebe, doporučuji si vám přečíst můj článek o sebelásce „Jak být šťastný? Najděte lásku k sobě – milujte své vnitřní dítě„.
- Až si předešlé otázky zodpovíte a začnete pracovat na své sebelásce, jděte do větší hloubky. Naprosto každá odpověď v sobě skrývá ještě hlubší otázku a hlubší odpověď… Snažte se ponořit do hlubin svého nitra a zjistit, kdy láska k sobě přestala být láskou a začala být něčím jiným. V drtivé většině případů najdeme stopy a pravé příčiny v dětství. Otevírá se nám krásná příležitost práce na sobě. Nastal čas starat se sám o sebe a začít se mít rád. Začít přemýšlet nad svými vzorci chování ke světu, k lidem a především k sobě… Začít pracovat na sobě, cítit své emoce, uznávat je a starat se o sebe.
- Začněte k sobě přistupovat jako ke svému nejlepšímu kamarádovi/kamarádce, jako ke svému životnímu partnerovi/partnerce, jako k někomu, koho milujete a chtěli byste s ním strávit zbytek života. Proč? Protože pouze VY se můžete milovat do takovéto hloubky. Nikdo jiný vás nikdy nebude znát tak jako vy sami sebe. Nikdo nežije v naší hlavě, v našem srdci, v našem těle. Nikdo nikdy nemůže cítit to samé, co cítíte vy. Musíme si k sobě vybudovat láskyplný vztah a začít se sebou zacházet hezky. Drtivá většina z nás se nemá dostatečně ráda. Klademe na sebe velké nároky, dáváme si očekávání, trestáme se výčitkami… Protože jsme tak byli vychovaní. Nastal však čas s tím něco udělat a změnit tento přístup. Bude to dlouhá cesta, ale bude stát za to, protože to je jediná cesta k našemu štěstí. Jinak sami v sobě nikdy nebudeme šťastní… A pokud nám to nejde, můžeme naši zmatenou mysl obejít otázkou „Co by udělal člověk, který se má rád?“ To je ta základní otázka, kterou bychom si měli neustále klást. Jejím autorem je Teal Swan, která se ve světě proslavila tím, že dokázala přejít od sebenenávisti k sebelásce…
- Vybudujte si svůj vlastní, pevný, pestrobarevný svět, ve kterém se budete cítit šťastní a do kterého budete moci svého partnera pozvat. Váš partner se v něm bude moci vyskytovat a bude v něm zajisté rád, ale pořád to bude váš svět. Nezapomeňte na to, že máte svojí vlastní identitu, své srdce, které bije neustále a bylo zrozeno nejen pro druhého člověka, ale především pro vás. Začněte se věnovat sami sobě, nacházet věci, které vás baví, následujte svůj pocit štěstí ve vás, hlas života v sobě. Povede vás tam, kam přesně máte jít…
- Začněte s partnerem komunikovat, vyjasněte mu, co se děje a proč. Je třeba, aby partner byl ochotný do hloubky začít pracovat na vašem vztahu i na něm samotném. POZOR! Mnoho manipulátorů to slíbí jen, abyste se k nim vrátili, ale ve skutečnosti to tak nemyslí. Pouze přislíbí, že na sobě začnou pracovat nebo se změní, ale jsou to jen slova a skutek utek. Pokud chcete vidět ve vašem vztahu změnu, je třeba, abyste oba začali terapeuticky pracovat na svých strachách a vzorcích. Každý je máme, jen si je toho někdo vědom více, někdo méně.
- Jasně si určete své hranice – a neustupujte od nich. Pokud jste tím, který je závislý, často nemáte žádné hranice a druhý si s vámi může dělat co chce. Začněte se milovat, pevně stát ve své sebelásce a sebehodnotě a jasně vyjádřete své hodnoty a potřeby. Pokud vás ten druhý miluje, bude naslouchat a bude vám chtít vaše potřeby naplnit. Pokud ne, musíte vzít veškerou odvahu a vztah ukončit. Jinak se budete trápit do konce života.
Doufám, že vás tento článek inspiroval k tomu začít dávat lásku sám sobě a nezapomínat na sebe. Mnozí z nás s tím mají problém a často se tento fenomén děje velmi nevědomě a nepozorovaně. Nicméně už tím, že ho zpozorujeme a identifikujeme, od něj poodstoupíme, nebudeme uvnitř něj a tudíž nás jeho nízká vibrace nebude tolik svazovat… Gratuluji vám k tomu, že jste toho byli schopní. Nyní nastává čas lásky, bezpodmínečné lásky sám k sobě…
Přejete-li si získat hlubší vhled do sebelásky, začít se léčit a mít se doopravdy rád, zvažte můj online kurz sebelásky. Intenzivní kurz sebelásky se skládá z 11+1 lekcí, ve kterém najdete léčivá cvičení a hluboké meditace, které vám pomohou změnit vaše vzorce, vyléčit vaše strachy a začít žít svůj život vědomě a láskyplně – v radosti, štěstí a lásce.
S láskou
Vaše Nuataa Sonáya
Máte otázku, dotaz, chcete se s něčím svěřit, na něco se zeptat? Vyplňte níže uvedený formulář a já se vám ozvu! 🙂