Proč tu jsem?
Co tu dělám?
Svým hlasem
zprávu posílám
Do celého světa,
do celého Vesmíru…
Jaká je podstata?
Dosáhnu míru?
Proč jsem se narodila?
Proč jsem teď a tady?
Co jsem komu udělala?
Já s ohnutými zády
Kráčím suchou pouští,
hledám odpověď…
Kdopak ji vyvěští?
Vyslechne zpověď?
Otázky přicházejí,
otázky odcházejí,
prázdnotou zejí,
však cítím naději
V mém srdci.
V mém teple.
V mém slunci.
V mém světle.
To jediné
mě drží nad vodou.
To jediné
není náhodou.
Bez všech stínů,
bez všech myšlenek,
v silném závanu,
co hladí mě navenek
Usmívám se,
protože vím…
Nevzdávám se,
protože smím
Toužit a chtít,
lásku následovat,
mé srdce vzít,
sebe obětovat
Svým snům,
svým nápadům,
všem dnům,
všem osudům.
Z nějakého důvodu,
jsem všeho součástí,
ať to svedu či nesvedu,
cítím ono štěstí
Že mohu žít,
že mohu cítit,
že mohu být,
že mohu svítit.
Kráčet vstříc,
sdílet, zažívat,
že můžu víc,
chvíle prožívat…
Přála bych si,
abychom se ucítili.
Jako poprvé
život pocítili.
Abychom si uvědomili,
co je uvnitř nás.
Abychom se nacítili.
Pak každý z nás
Uvidí, uslyší,
ucítí své srdce,
co stále zkouší
ťukat tak měkce,
Promlouvat, zpívat,
vést nás.
Naději dávat,
otázky klást…
Motýlek – Nuataa Sonáya