Čím dál tím víc mi dochází, jak když po něčem toužíme a nemáme to, záleží to stejně jen a jen na nás, zda to budeme mít či ne… Záleží na nás, zda se tomu otevřeme, zda otevřeme svá srdce tomu, co chceme… Zda se oprostíme od přesvědčení, myšlenek a konceptů, které nám brání v tom, co chceme… Když začneme věřit a začneme kráčet ve svých myšlenkách vstříc tomu, že je to možné, že je to dosažitelné, když se otevřeme tomu prožívat právě onu radost a lásku vůči objektu naší touhy, začínáme v tu chvíli tvořit realitu, do které objekt naší touhy vstupuje, protože ho vítáme s otevřenou náručí a nemáme vůči němu žádnou rezistenci…
Nechme se vést vírou v našem srdci. Naše srdce moc dobře ví, co chce. Neklaďme mu překážky, nesnažme se ho limitovat… Zkusme se alespoň otevřít tomu, otevřít se té myšlence, že je možné dostat to, po čem toužíme… Mluvím zde stále obecně, ale je to pro to, že v mém životě je to aplikovatelné na cokoli… Mohu to dát na příkladu hudby, aby to bylo jasnější… Od mala jsem milovala hudbu. Milovala jsem hru melodií, tónů, rytmů… Vždy jsem hudbu ve svém bytí vítala, ale nevěřila jsem se na to se k ní vztahovat. Důvody jsou různé a o nich tu nyní povídat nechci. Ale vždy jsem si přála nejen tančit a hudbu přijímat a kovibrovat s ní, ale chtěla jsem ji vždy také vytvářet…
Tak či tak jsem alel nikdy nevěřila na to, že bych já mohla být takovým tvůrcem, takovým umělcem… Proto jsem k tomu nikdy neměla dostatečnou motivaci, abych se sama od sebe učila, abych sama od sebe zpívala… Místo toho jsem ale hudbou žila. Dovolila jsem si přijímat její krásu v tom, že jsem ji poslouchala, nechala ji skrze sebe proudit, neustále nacházela nové písničky… A čím více jsem cítila radost a vášeň ve svém srdci, nepřemýšlela a místo toho jsem prostě tančila, užívala si ji, dovolila jsem si alespoň užívat to, že existuje v mém bytí.. Otevírala jsem se jí… A zákony Vesmíru mi pomohly... Svou vášní k hudbě se kolem mě najednou začali objevovat hudebníci, kteří hudbu milují stejně jako já… A já pouze skrze to, že jsem si dovolila cítit lásku k hudbě, jsem ve své realitě otevřela dveře hudbě jako takové, včetně jejích tvůrců. Proudila jsem láskou k ní a žila jí. Neustále měla sluchátka na uších, všude s sebou brala repráčky, znala spoustu písní… Tím, že jsem hudbou žila, tím jsem také byla obklopená bytostmi, které jí žily také… A postupně, pomalu ale jistě, se jiskřička v mém srdci zvětšovala. Začal se z ní stát plamínek, ohínek… A potom pořádný oheň. Nechala jsem se vést intuicí a vírou, koupila si kytaru, poslouchala písně, které se mi líbily a pak se postupně snažila je hrát… A snažila se více naslouchat lásce v mém srdci než svému kritikovi uvnitř mě, který mě neustále shazoval a nevěřil ve mě.
Proč to všechno říkám? Je to jen příklad. Velmi jednoduchý příklad, na kterém jsem chtěla ukázat, že takhle to funguje se vším… Když si nevěříme, když máme nějaké myšlenky a přesvědčení, rezistenci, která je odporem vůči tomu, abychom si dovolili otevřít tomu, po čem nejvíce toužíme, tak toho nikdy, nikdy nedosáhneme… Vesmír je nápomocný, je o nás postaráno, takže i tak je nám nabízená neustálá pomoc a podpora… Ale pokud se tomu sami nikdy pořádně neotevřeme, budeme nešťastní a smíříme se raději s tím, že to nikdy mít nebudeme, a že nebudeme celiství, že nebudeme žít v lásce a radosti…
Ale s tím já jsem se nechtěla smířit. Raději jsem poslouchala své srdce, jak bije v mé hrudi, jak mě svými pocity vede k tomu, co opravdu chci… A začala jsem mu věřit. Věřit svému srdci, že má pravdu. Protože pouze naše srdce ukrývá pravdu ke všemu. Je to naše intuice, naše čistota, naše duše, která skrze nás promlouvá… Tak se pokusme jí dát šanci, nechat ji mluvit, věřit jí… A ona se nám neskonale odvděčí… Láskou, radostí a štěstím, které jsme si nikdy nedokázali ani představit… 🙂
S láskou
Vaše Sonáya <3