Mluvíš.
Nikdo tě neslyší,
Křičíš.
Všichni tě přehlíží…
Uvidí tě někdo?
Pochopí tě?
Povrchně – kde kdo…
Zachytí tě?
To, co se snažíš říct.
To, co cítíš…
Máš se snažit víc?
Nač se rmoutíš…
Sama v koutě
brečíš, přemýšlíš…
Šedě, prostě
sebe prohlížíš…
Tajemným pohledem
bolesti, strachu.
Sílícím proudem
těžkého vzdechu.
Mokré dlaně
studí tvé slzy.
Pláčeš marně.
Doufáš, že brzy
Zazáří paprsek
hřejivé naděje,
který by přesek
bouřlivé peřeje.
Uklidnil by
zmatek a chaos.
Nabídnul by
lásku a radost…
