Dříve mě fráze „Přijmi se taková, jaká jsi.“ doháněla k šílenství. Proč bych se měla přijímat taková, jaká jsem, když chci být lepší? Když na sobě chci pracovat? To bych jinak neměla žádnou motivaci se změnit, ne?
Naše rozhodnutí něco změnit, ať už v sobě nebo ve své realitě (která je však naším zrcadlem 🙂 ) může vzniknout tím, že se nám něco nelíbí a cítíme, že je čas to změnit. Může to být náš impulz a to je skvělé. Ovšem v tu chvíli, kdy řekneme, že něco v nás je v nepořádku, říkáme sami sobě, že se nemáme rádi takoví, jací právě teď jsme a nepřijímáme přítomnost. Milujeme naši budoucí verzi, nikoli naši verzi stávající. Naše vibrace, nálada a vztah sám k sobě se mění na negativní. Detekovali jsme něco uvnitř sebe, co potřebuje změnit a myslíme si, že to změníme tím, že to označíme za „špatné“ a budeme následovat to „dobré“…
A to je právě ten kámen úrazu. Cokoli, co děláme, děláme proto, že nám to něco dává. I když to třeba nevidíme a nechápeme to, i když to třeba považujeme za nedobré a nesmyslné, něco nám to dává – jinak bychom to nedělali. Často to děláme podvědomě, protože následujeme pocit, který z toho máme. Vždy následujeme pouze pocity… Např. přestanu se přijímat v tom, že jsem líná a nemám dostatečnou sebe-disciplínu. Ráda bych byla schopná ráno vstát a zacvičit si, zameditovat si a mít víc času pro sebe před tím, než se vrhnu do práce. Uvnitř sebe vím, že by to bylo „lepší“, že bych se cítila „lépe“, kdybych tak činila. Musím se však pozastavit nad tím, z jakého důvodu doopravdy nejsem schopná vstát. Co mi dává má ranní chvilka v posteli? Dává mi teplou náruč, absolutní přijetí, kdy nemusím nic dělat proto, abych cítila teplo, náruč, která mě přijímá. Do ničeho mě nenutí, nic nemusím, cítím se být milovaná – bez podmínek. Cítím se být milovaná víc, než kdybych se nutila do toho, abych vstala a začala cvičit. Dává mi to určitý pocit lásky, dobrý pocit, který potřebuji na to, abych se po zbytek dne cítila dobře a šťastně. Vidím, že to, co dělám, není špatné. Vidím, že dělám, co potřebuji, abych byla dobře naladěná na ten den, abych byla šťastná.
Každý z nás má nějaké potřeby, které si různými způsoby plní, a tyto potřeby nelze odstranit. Lze je pouze naplnit. Častokrát se jedná o potřeby, které nebyly dostatečně naplněné v dětství… Pokud se zařekneme že právě tato konkrétní potřeba je „špatná“, naše podvědomí si najde jinou cestu, jak ji naplnit… Třeba to nevidíme, ale je to tak. Někdo má např. potřebu uznání, označí jí v sobě za „špatnou“ a pak se jí snaží vyvarovat, ale protože tu potřebu má, najde si jiný, často i manipulativní způsob, jak ji naplnit. V rozhovorech s kamarády nevědomě potřebuje, aby mu někdo řekl, že je dobrý a to co dělá, je správné. Potřebuje potvrzení zvenčí, že je dobrý člověk hodný lásky…
Pokud uznáme, že máme nějaké potřeby, a zvědomíme si, jakým způsobem si je plníme, můžeme si pak zvolit, zda s tímto způsobem souzníme či zda bychom rádi zvolili způsob jiný. Potom totiž odhalíme příčinu toho, co děláme, dává nám to svobodu s tím něco dělat. Můžeme si potom sami zvolit, jak tyto potřeby naplníme. Např. má ranní chvilka v posteli mi dává pocit teplé, bezpodmínečné lásky. A to není špatné, opravdu ne. 🙂 Tím, že jsem zpozorovala, co z toho mám, mohu si najít jiný způsob, jak ji naplním. Např. budu se soustředit na to, abych měla více času na sebe, času k odpočinku, k relaxaci, kdy nemusím nic dělat. Mohu si dát koupel, zajít na masáž, mohu se více mazlit s přítelem, který mi toto bezpodmínečné teplo dává, mohu více zapracovat na své sebelásce, a tak dále…
Pokud vidíme, že máme nějaké potřeby, které si plníme v nezdravé míře, že nám to je nepříjemné, zeptejme se sami sebe, odkud tato potřeba pochází. V tuto chvíli je velmi nápomocné se na sebe podívat jako na dítě, které chceme převychovat. Trestali byste dítě za to, že chce uznání od maminky nebo od tatínka, protože chce cítit jejich lásku a přijetí? Ne, pohladili byste ho a řekli mu, že je hodné a chytré. Mnoho našich potřeb není dostatečně naplněných, protože nebyly naplněny v dětství. Podívejme se tedy na sebe jako na dítě, splňme svému vnitřnímu dítěti, co chce. To, co chce, nikdy není špatné. Pokud si to myslíme, nikdy jsme nenahlédli do opravdové hloubky toho, co chceme. Pokud k sobě zaujmeme postoj, že si nezasloužíme, co chceme, nemáme sami sebe rádi, nepřijímáme se. V tu chvíli na sebe klademe nějaké nároky a očekávání, které však nepochází od nás, ale zvenčí. Podívejme se na svůj život a na to, jakým způsobem ho vedeme. Vedeme ho podle svých vlastních hodnot nebo hodnot, které nám dali rodiče a společnost? Opravdu hluboko uvnitř sebe souzníme s těmito hodnotami? Donedávna jsem si myslela, že má hodnota úspěchu a vzdělání je na vysoké úrovni, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy nebyla schopná dokopat k tomu, abych na sobě pracovala tolik, kolik jsem chtěla. Proč? Protože jsem se zamyslela a zjistila, že má potřeba lásky a štěstí, potřeba cítit se šťastná (která zahrnuje např. i to, že na sobě pouze nepracuji, ale mám i své koníčky a zábavu), je na vyšší úrovni než potřeba úspěchu. A cítit se být šťastný a milovaný není nic špatného. 🙂 Tím, že jsem si to zvědomila, jsem přijala, že „na sobě tolik nepracuji, kolik bych chtěla“.
Přijímat sám sebe znamená dívat se na sebe jako na člověka, který je hodný lásky právě teď a tady. Právě proto je tak užitečné dívat se na sebe jako na dítě, protože jsme nikdy nepřestali být dětmi. Stále jsme hodni lásky. Stojíme za to, jací jsme právě teď. Pokud bude naše motivace negativní a bude pocházet ze špatného vztahu sám k sobě, nebudeme se uvnitř sebe cítit dobře a budeme se stále k něčemu nutit, nebudeme šťastní. Ovšem, pokud bude naše motivace něco změnit pramenit z čisté lásky k našemu cíli i k sobě samým, vše najednou půjde hladce. Častokrát je nejprve potřeba vyčerpat určitou dimenzi něčeho, abychom skutečně prohlédli a pocítili, že nám to takhle už stačí, že už jsme připraveni se posunout dál. Např. má potřeba bezpodmínečné lásky se postupem času zredukuje, protože nabydu pocitu, že jsem milovaná, a pomalu ale jistě začnu vstávat o něco málo dřív a začnu dělat to, co vidím, že by bylo „lepší“.
Máme být takoví, jací právě teď jsme. Je to součástí naší cesty a našeho vývoje. Byli jsme vychováni na bázi odměny a trestu a stejným způsobem přistupujeme sami k sobě i nadále v dospělém životě. Ovšem takovýto způsob je velmi krátkozraký a pouze dočasný. Nevede k dlouhodobému pocitu štěstí. Musíme se podívat na to, proč jsme takoví, jací jsme, proč děláme, co děláme, co z toho máme, jaké pocity následujeme. Zjistíme, že naše záměry a potřeby nikdy nejsou zlé nebo špatné, člověk ve svém jádru nikdy není špatný a vždy je hodný lásky a přijetí. Pouze určité okolnosti, problémy, starosti a různá traumata nám dost možná zapříčinily, že následujeme nějaké vzorce, programy v naší mysli, a myslíme si, že to nás učiní šťastnými. Je na nás, zda si tyto vzorce zvědomíme a zvolíme k sobě láskyplný přístup, nebo zda se budeme neustále do konce života trestat a nebudeme šťastní. Co vám říká vaše dítě uvnitř vás? Když se podíváte na sebe samotné jako na dítě, vidíte na něm něco špatného? Ne. Tak k sobě také přistupujte. Dle mého názoru je to ten nejlepší způsob, jak naplnit potřeby tohoto dítěte a nechat ho dál růst. Uvidíme pak sami, že tím, že k sobě zaujmete láskyplný přístup, vyrostete pak v nádherného člověka, kreativního, plného života – a především ve člověka šťastného, který bude překypovat láskou a bude ji šířit dál kolem sebe. Bude tak dělat šťastného nejen sebe, ale i ostatní… 🙂
Vaše Sonáya <3