Běžíš,
za něčím vzdáleným.
Brečíš,
ale nevíš, co s tím.
Chceš víc peněz,
vidíš v nich štěstí…
Hluboko do kapes
saháš s neřestí…
Chceš víc a víc.
Vidíš se v budoucnu.
Stále jen sníš.
“Já žít pak začnu!”
Říkáš sám sobě
a obětuješ přítomnost.
Obětuješ ji té době,
co podporuje sobeckost.
“Udělám to, až…”
Říkáš si.
“Nejdřív to zvaž…”
Lžeš si.
Cítíš to tak?
Chceš to?
Neříkej “pak”.
Ber to.
Žijeme racionálně.
Obětujeme své emoce.
A jakoby schválně
cítíme své bezmoce…
My to máme v rukou.
My činíme rozhodnutí.
S energií prudkou
pak ucítíme vzplanutí…
Všechno potlačujeme
v racionálním zájmu
sebe přesvědčujeme,
že bychom utrpěli újmu.
“Bylo by to k ničemu.”
“Co by z toho nakonec bylo?”
“A pokud ano, k čemu?”
“Nebylo by to žádné dílo…”
Zapomínáme si hrát.
Bezúčelně, prostě jen tak…
Přítomnost si jen tak brát,
nepřemýšlet, co bude pak…
Orientujeme se na výsledek,
který je čistě materiální.
Všechno je jen prostředek,
co je v podstatě racionální.
Stále však zapomínáme,
že jsme emocionální bytosti.
A pak už jen vzpomínáme,
jaké bylo bezstarostné dětství…
Když člověk dělal,
co v tu chvíli pociťoval.
Hrál si a zpíval
sebe přítomně daroval…
Přítomnosti se oddával,
šťastně a plně.
Pořád se jen usmíval,
byl na své vlně…
Proč už nedokážeme
žít se svými emocemi?
Proč si jen kážeme,
třesemi si pravicemi?
Obchody, systém, společnost…
Budujeme, budujeme.
Zapomínáme ale na skutečnost,
že taky existujeme…
Teď a tady.
Život cítíme.
A nevím kudy,
kudy se řítíme…
Upřímně se zeptejme.
Nastavme si zrcadlo.
Kam vlastně spějeme?
Co nás to popadlo?
Děláme, co chceme?
Skutečně to tak cítíme?
Pořád se jen dřeme
a sami sebe ztrácíme…
https://www.fler.cz/zbozi/spiritualni-poezie-zivot-v-budoucnosti-plakat-10065814