Přemýšlení nás odpojuje od srdce. Přestaňme přemýšlet a začněme už konečně cítit!

Jsem člověk, který tuze rád přemýšlí, debatuje a filosofuje nad různými věcmi, tématy a všelijakými představami. Mám ráda přemýšlení do opravdové hloubky. Používám svou mysl jako nástroj na pochopení svých pocitů. Pomáhá mi poodkrýt pravou příčinu toho, proč se nějak cítím a jak s tím mám dál nakládat. Nedávno jsem si ale uvědomila, jak to vlastně nedává smysl… Protože čím víc přemýšlím, čím delší řetězec myšlenek dělám, tím více se cítím odpojená od svého srdce.

Když se dítě narodí na svět, vnímá ho pouze skrze pocity. Cítí ho a až v pozdějších letech nad ním přemýšlí (skrze jazyk, začíná socializace, atd.). Je tedy velmi čistě propojené se svým srdcem, se svou intuicí, s hlasem života uvnitř něj. Zatímco my, co příliš často přemýšlíme a myšlenkami si komplikujeme život, cítit pomalu ale jistě přestáváme a často se v myšlenkách ztrácíme, bloudíme a jsme “chodící mozek odpojený od těla”. Přestáváme vnímat celistvost našeho těla, jsme od něj odpojení, přestáváme být přítomní se sebou, se svým okolím a především – s tou čistou, netknutou pravdou, která nepotřebuje všelijaká ta logická odůvodnění – prostě JE.

Pozor – nyní se tu nesnažím redukovat důležitost logiky a krásných filosofických debat. Sama se v nich vyžívám, miluji je a přijdou mi neuvěřitelně obohacující. Snažím se pouze poukázat na to, že naše mysl, ať je krásná nebo inteligentní jak chce, je stále limitovaná našimi paradigmaty, teoriemi, zkušenostmi a informacemi, které jsme během našeho života nabyli. Zatímco srdce není omezené žádnou minulostí – prostě je, cítí a ví. Ve výsledku opravdu nedokážeme všechno pojmout naší myslí a vše vysvětlit, pocit vždycky zvítězí nad jakoukoli myšlenkou. Sami jste to určitě zažili. Jsme především emocionální bytosti, ať si o sobě myslíme, co chceme, rozhodujeme se na základě pocitu. Sice si třeba myslíme, že se rozhodujeme logicky, ale je tolik věcí, které jsou relativní. Vždycky najdeme argumenty na všechny možné strany a pak přichází na řadu diplomacie, která se je všechny snaží uspokojit a dát za pravdu všem.

Mnozí z nás často neví, co nám říká srdce a co nám říká mysl. Obě strany nám totiž vždycky mají co říct a je důležité jim naslouchat. Nesmíme však zapomenout na to, že právě lidství je v jádru našeho srdce. A stejně bychom měli přistupovat sami k sobě. S láskou a respektem vůči našim pocitům, ať už nám myšlenky říkají, co chtějí. Právě proto stále více přicházím na to, jak důležité je cvičit svou mysl v tom, abychom ji uklidnili. Meditovat, nechávat myšlenky plynout a soustředit se na tu krásnou bezmyšlenkovitost, která je tak osvobozující, tak nicotná a zároveň tak plná… Plná všeho toho, co nevíme… Ale můžeme to jenom cítit… Přestaňme tedy už debatovat, relativizovat a stále jen dokola přemýšlet a dávat všemu nějaké důvody. Zkusme na chvíli zavřít oči, dát si ruku na srdce, dýchat a prostě jen… cítit…<3

Vaše Sonáya