Zeptej se - Naciťme se

Proč se trestáme?
Chceme být “lepší”?
Proč se krotíme?
Chceme být “dobří”?

V iluzorních myšlenkách
následujeme “své” hodnoty,
ve falešných pohnutkách
padáme do černoty…

Necháváme se ovládat.
Neptáme se.
Nač tu báseň skládat?
Vzdáváme se.

Jsme pouhou formou.
Neznáme sami sebe.
Se stejnou karmou
nevěříme v nebe.

Nevěříme sobě.
Nenasloucháme si.
Ve vlastní kletbě
necháváme si

Své srdce mrznout.
Nechápeme se.
S číší prázdnou
klepeme se.

Hledáme, hledáme,
však nenacházíme…
Padáme, padáme,
stále si vozíme

Své vlastní já
v kolébce přesvědčení.
Vše se nám zdá.
Jsme rozhořčení.

Proč vlastně cítíme?
Co máme dělat?
Čas si krátíme.
Jak jenom zdolat

Ty vysoké cíle?
Jsou vlastně mé?
Kde je ta chvíle
Kdy vše krásné

Zářilo přítomností,
barevnou čistotou?
Zdánlivou marností,
šťastnou, nevinnou,

Upřímnou dětskostí?
Mateřskou láskou?
Ženskou křehkostí,
tou energií silnou

Co obejme Tě,
podpoří Tvůj potenciál,
Co zaujme Tě
a pozve Tě dál

Do světa plného
přijetí, míru,
do světa věčného,
vzácného daru

Života, poslání,
pochopení, tolerance,
kde navždy chrání
Bůh Tvé čisté srdce.

Přestaňme se bát
svých vlastních emocí.
Přestaňme vzdorovat
svým vlastním nemocím.

Jsou naším signálem,
nadějí na integritu.
Jsou jiným kanálem,
informací v zákrytu.

Zastavme se,
začněme se ptát.
Postavme se,
začněme si hrát

Se slovy, myšlenkami,
se svojí identitou,
se všemi otázkami,
co rády ti řeknou

Odpovědi na vše možné,
zvědomí Tvé pocity.
Pomalu a něžně
rozplynou Tvé pochyby…

Motýlek Sonáya