Smysl utrpení
Jak tak procházím svým životem, učím se a objevuji, uvědomuji si, že veškeré utrpení, které existuje, je nástrojem, kontrastem, k tomu, abychom se vždy něco naučili. Když se podívám zpět, vidím, že vše, co jsem zažila, vždy mělo nějaký smysl, díky tomu jsem si něco uvědomila a rozšířila svou perspektivu… Nasměřovalo to mou cestu a věděla jsem tedy, kudy mám jít...
Zatímco se život děje, nese sebou mnoho bolestivých situací. Často mi je z něčeho smutno, pláču, někdo mi ublíží nebo mi je něco líto… Ano, to je život. Život, ve kterém se stále učíme přijmout sebe a vše kolem nás. Přijmout vše, co se děje, chápat to v celistvosti a pěstovat lásku a soucítění…
Co se mi ale během života neosvědčilo, je žít ve strachu, zatnout se, něčemu se vyhýbat a mít vůči něčemu odpor, rezistenci… Ať už uvnitř sebe nebo vně. Pokud máme vůči něčemu rezistenci, znamená to, že to odsuzujeme a nechápeme tak smysl daného kontrastu v jednotě a celistvosti. Nejsme schopní se oddálit od svého ega a vidět širší perspektivu.
Strach z bolesti a ze smrti
Pud sebezáchovy ega je v podstatě strach – konkrétně strach ze smrti. To je celkem logické – kdybychom neměli strach ze smrti, klidně bychom mohli v přírodě zemřít. Strach ze smrti je strachem všech našich strachů – všechny strachy pod něj spadají. Strach má za cíl nás chránit. Na vědomé úrovni je strach ze smrti iluzí, protože smrt je iluzí… Opakem smrti není život. Opakem smrti je narození, počátek… Přišli jsme sem do tohoto těla, abychom zažívali lidskou zkušenost a něco se naučili. Až náš život v tomto těle skončí, bude pokračovat dál. Nejsme jen tělem, jen hmotou, jsme duší, jež má svůj cíl: žít přítomně život teď a tady. Vědomí, že jednou zemřeme a bolest, kterou prožíváme, obojí nám slouží jako nástroj k tomu, abychom si uvědomovali život v našem těle, abychom jej mohli zažívat, vztahovat se k němu a plně prožívat každý den, každou sekundu. Naším úkolem však není žít v bolesti a ve strachu, ale nacházet víru a lásku, strach naším vědomím přetvářet.
Když v životě prožívám nějaké trápení, bolest uvnitř sebe, a bráním se jí, vůbec tomu nepomáhám. Když se té bolesti vyhýbám, stejně si mě dřív nebo později znovu najde. Třeba v jiné podobě, ale najde… Znovu se objeví, protože má vždy nějaký význam, nese nějaké poselství. Je to hlas naší duše, která už neví, jak jinak má volat, abychom ji vyslyšeli. Klíčem tedy není se bolesti / strachu bát, ale plně tyto emoce uznat a prožít. To je skutečná meditace proti strachu, proti bolesti, je to meditace přijetí…
Poselství uvolnění
Když se do bolestných emocí a svých strachů dostatečně uvolním a přijmu je, nějakou dobu mě to bolí a jsem v jakoby v nebezpečí, ale pak bolest přechází, odchází… Máme v sobě zakódováno, že se do bolesti nemůžeme, nesmíme uvolnit. Jakákoli bolest pro nás automaticky znamená smrt, máme z ní strach. Ale pokud s ní vědomě pracujeme a víme, že má nějaký význam, můžeme přenastavit naši mysl na to, aby se jí nebránila. A o to rychleji pak přejde a přichází uvědomění, ponaučení a rozšíření naší perspektivy…
Uvolňovat se do našich strachů a do naší bolesti je umění. Umění vědomého života, umění víry. Pro náš pud to nedává smysl, ale když držíme onu pevnou víru, že víme, že „bude dobře“, že přestože to teď bolí, dříve nebo později to pomine…, v tu chvíli pevně věříme v lásku. V tu chvíli pevně věříme v to, že „všechno dobře dopadne“, „že to tak má být“. Věříme v naději, ve světlo, v to, že konec je vždy dobrý – protože potom, co to všechno prožijeme, zažíváme uvědomění, blaženost, lásku…
Pokud vědomě přenastavíme naši mysl na to, že se nemusíme bát bolesti, ať už psychické nebo fyzické (která je manifestací bolesti psychické), jsme schopní zvládat život daleko lépe, s lehkostí a přehledem. V tu chvíli doopravdy věříme, že jsme součástí jednoho celku. Protože utrpení najednou dává smysl… Uvědomíme si, že to, co tu vlastně všichni děláme, je, že se učíme milovat. Bezpodmínečně milovat sami sebe, všechno kolem nás, všechny tvory, celý Vesmír… Láska je to, co všichni chceme, po čem toužíme. Bolest, utrpení a strach jsou našimi nástroji k tomu, abychom mohli temnotu přetvořit ve světlo, abychom ji mohli pochopit, přijmout a prosvětlit ji naším vědomím.
Meditace proti strachu
Tento princip „uvolnění se do bolesti“ jsem si uvědomila při analytické meditaci, kterou ve svém životě ráda praktikuji. Jakým překvapením pro mě pak bylo, že Teal Swan, světoznámá spirituální učitelka, objevila transformující metodu integrace emocí a práci se stíny, která je tomuto principu dost podobná. Alespoň v jádru ano. Teal Swan prošla obrovským utrpením ve svém životě a když se jednou znovu ocitla v zajetí svého trýznitele, rozhodla se „spáchat emoční sebevraždu“ tím, že se odevzdala absolutnímu zoufalství, bezmoci a smutku, protože už nemohla dál. V tomto momentu se naprosto odevzdala emoci, které vždy utíkala. Odevzdala se té obrovské bolesti, odevzdala se v podstatě smrti… Za nějakou dobu, když tam tak seděla ve svém vězení, prošla celou řadou emocí, naplno, brutálně naplno… A pak zjistila, že po temnotě následuje světlo. Tím, že se naplno odevzdala těmto emocím, této emoční smrti, úplně je prožila a přijala, tak se pak najednou cítila líp… To byl klíčový moment v jejím životě. Později na základě něj vyvinula metodu Proces scelování, kterou transformuje svět a pomáhá i těm nejtěžším psychickým případům napříč zeměkoulí. Je to v podstatě meditace proti strachu, meditace absolutního přijetí všeho, co se v nás děje.
A k jakému dalšímu milému překvapení jsem dospěla poté, když jsem se doslechla, že jádrem Buddhovy Vipassany je „uvolnit se do nepohody“, která spočívá v tom, že člověk dlouhé hodiny nehybně sedí v lotosu a prodýchává bolest, která k němu přichází, přijímá ji. Tato bolest je pudem sebezáchovy, je strachem ze smrti. Je možné se do ní uvolnit, ale jen pokud vím a věřím, že mě to dlouhé sezení nezabije, že neumřu… Jinak se mé ego přirozeně bolesti brání. A faktem je, že já opravdu neumřu, překonám svůj strach z bolesti, z utrpení, ze smrti. Výsledkem je, že nabyju ještě silnější víru ve světlo, budu mít o otevřenější a láskyplnější srdce – protože jsem zase něco překonala, znovu jsem něco přijala a svým vědomím to přetvořila v lásku…
Uvolnění do nepohody / bolesti je v zásadě klíč k léčení při hloubkových masážích, které jsou v podstatě silnou meditací uvolnění se do bolesti. Manifestované myšlenky a špatné emoce jsou uložené v těle. Když klienta vědomě hloubkově masíruji na zatuhlých a bolavých místech, klient bolest prodýchává, prožívá a pouští. Nezatíná se, ale uvolňuje se. Uvolňuje se, protože věří, že tím, že ji takto prožije, pak přijde uvolnění a svoboda… Svoboda od utrpení, od bolesti, starých zranění a vzorců, které nám už neslouží… Díky pravidelným terapiím pak přenastavuje svou mysl na to, že bolest, kterou pociťuje, má svůj smysl, svůj význam, nebojí se jí, prožívá ji, učí se od ní a pouští ji… A v tu chvíli je vytvořen krásný nový, čistý prostor, nová perspektiva, nový náhled na život… Od masáže pak odchází pln uvědomění, očištění a energie na svou vědomou tvorbu.
Další možnou konkrétní meditací proti strachu je meditace všímavosti neboli mindfulness meditace, o které píšu ve svém článku „Co dělat, když se nudím? Podívej se do svého nitra„. Doporučuji vám si jej přečíst. 🙂
Pokud často trpíte strachem či úzkostí a nevíte, jak si poradit, nabízím vám svou pomoc prostřednictvím svých online terapií. Společně probereme vaše trápení a problémy. Věřím tomu, že nalezneme řešení, které vám pomůže se se strachem vypořádat.
Vaše Nuataa Sonáya <3