Jak najít skutečnou motivaci? Naslouchej svému srdci

Byli jsme  vychováni v systému odměny a trestu. Když jsme byli malí, přestali jsme následovat svůj vnitřní hlas, který nám říkal, co nás baví a naplňuje a co skutečně chceme dělat. Místo toho jsme začali poslouchat své rodiče a své okolí, kteří se nás snažili navést k tomu, co by nás podle nich mohlo bavit. Začali jsme být obklopováni očekáváními a za to, když jsme si udělali domácí úkoly nebo se naučili dobře na test, jsme dostali jedničku, přijetí od okolí a hrdý úsměv od rodičů.

Není divu – touha po tom být přijímán a tudíž milován, touha po lásce, je naší nejvyšší touhou. A zvláště od rodičů, na kterých doslova záleželo naše přežití. Když nám maminka nebo tatínek řekli, že něco je dobré, uvěřili jsme jim. Musejí mít přeci pravdu, když jsou na světě tak dlouho – a když nás na svět přivedli. Začali jsme naslouchat všem ostatním, vnějším hlasům, místo toho našeho, a naše motivace začala být zakládána na odměnách za to, co jsme udělali. A nyní jsme překvapeni z toho, že štěstí, které pociťujeme, není dlouhodobé a je vždy závislé na tom, co splníme či nesplníme. Jsme překvapeni z toho, že motivace, kterou cítíme, je vždy pouze dočasná a závislá na vnějších podnětech, na odměně nebo trestu. Podvědomě jsme tyto hodnoty integrovali a aplikujeme je i na sebe.

V naší společnosti panuje mýtus, že kdyby člověk neměl motivaci určenou vnějškem (jakož například i vydělávat peníze), nic by nedělal a pouze by spotřebovával. Byl by pouhým parazitem, nic by nevytvářel, nic by nebudoval. A dost možná v sobě máte tento pocit také, když jste dlouho doma a nevíte, co se sebou. Tento pocit však v sobě máme právě kvůli tomu, že jsme byli od malička přesvědčováni a vedeni k tomu, že tato odměna, láska a přijetí od ostatních, jsou důležitější než naše vnitřní motivace. Pouze pokud budeme následovat hodnoty ostatních, budeme úspěšní, uživíme se, budeme mít šťastný a bohatý život. Zapomenuli jsme, co to je vnitřní motivace, která není určená vnějškem. A vězte – my vnitřní motivaci máme, rodíme se s ní. Člověk je od základu kreativní, aktivní, buduje, pracuje a rád něco vytváří. Všichni jsme takoví. Musí nás to však skutečně bavit a naplňovat. Pokud nemáte takový pocit ve svém životě, pak jste to ještě nenašli.

Proč bychom se měli motivovat pro něco, co nás vážně nebaví? Pro práci?  Stejně bude náš pocit štěstí pouze dočasný, pokud bude postaven na odměně. Opravdu chcete úpěnlivě pracovat, každý den obětovat svou přítomnost a v podstatě svůj život, pro to, abyste si mohli peníze užít po večerech, o víkendech či o dovolené? Nebo raději budete hledat činnost, která vás skutečně niterně baví a peníze budou jen příjemnou třešničkou na dortu? Každý v sobě máme svého vlastního vnitřního tatínka a maminku, jejich hodnoty podvědomě následujeme. Nakolik jsou tyto hodnoty vaše? Nakolik s nimi souhlasíte a nesouhlasíte? Mnoho z nás také následuje cíle, které vytyčila naše společnost. Zdají se nám logické. Přeci pouze s dobře placenou prací, pěkným domovem a stálým zázemím můžeme kráčet vstříc pevnému zdraví a trvalému štěstí. Věřila bych v to, kdybychom skutečně byli všichni zdraví a šťastní. Je pouze na nás, nakolik nahlédneme do svých srdcí a zeptáme se sami sebe, zda život, jaký žijeme, je ten , který chceme skutečně žít.

To jsem trošku odběhla, zpátky k motivaci. 🙂 Zeptejme se sami sebe, co jsme dělali ve svém volném čase, když jsme byli malí? Co děláme nyní ve svém volném čase, když skutečně vůbec nic nemusíme? Co děláme doma, když jsme nemocní, nemůžeme nikam jít a nemůžeme být rozptylováni vnějšími vlivy? Než jsem se dostala k opravdové odpovědi toho, za čím si chci jít a co mě činí skutečně šťastnou – a tudíž automaticky i motivovanou – musela jsem nejprve vyčerpat dimenzi “nic nedělání” a naprostého relaxu. Můj dospělý ve mě si musel odpočinout od všech vnějších podnětů a rozptylování a až když už jsem vážně nevěděla, co dělat, a cítila jsem se nešťastná a znuděná, mé vnitřní dítě se jemným hláskem ozvalo a začalo mi dávat nápady na to, jaké činnosti bych mohla vyzkoušet a co všechno bych ráda dělala… Najděte si na sebe dostatek času. Dopřejte si to. A pak se sami sebe zeptejte:  “Co rád/a dělám a činí mě to šťastného / šťastnou a nečekám za to žádnou odměnu – žádnou pochvalu, žádné splněné očekávání, žádné peníze? Co dělám prostě jen pro to, že mě to baví?” nebo “Co bych dělal/a kdyby neexistovaly peníze?” Delší rozhovor s vaším vnitřním dítětem vám hodně napoví. Můžete si udělat seznam všech věcí a zkoušet se věnovat jedné aktivitě po druhé. A postupně třeba přijdete na to, že všechny aktivity pojí nějaký princip, nějaké jádro, které je všem aktivitám společné – a od toho pak můžete odvíjet i svou další cestu sebeobjevování.

Člověk se cítí přirozeně motivovaný dělat nějakou činnost v přítomném okamžiku. Nevztahuje se k minulosti ani k budoucnosti, k tomu, co už udělal, co bude dělat a jaké budou výsledky této činnosti. Přítomně proudí s předmětem svého jednání a je šťastný právě v tom daném momentu. V tu chvíli skutečně žije a je šťastný. Zářným příkladem takovéto přítomné motivace mohou být umělci, kteří svou činnost nevykonávají pro nějakou odměnu v budoucnosti, ale čistě prostě jen pro to, že je to baví a v tu chvíli se cítí šťastní. Nemusíte však být umělec pro to, abyste dělali, co vás baví, abyste následovali svou vnitřní motivaci. Můžete být i budovatel, který je svým cílem natolik pohlcen, že je zapálen i do všech ostatních činností s ním spojených…

Pokud vám stále něco brání v tom své štěstí, svou vnitřní motivaci následovat, zkuste přijít na to, co to je. Můžete se zajímat o seberozvoj, o psychologii a spiritualitu a práci se svými stíny, ale odpověď v sobě už máte. Stačí naslouchat svému srdci. Když se sami sebe zeptáte, intuice a srdíčko vám napoví. První odpověď je většinou ta správnáNo a teď už zbývá “jen” konat. 🙂

 

Jak najít ve svém životě štěstí?

Všichni chceme být šťastní a jdeme si za svým štěstím. Mnozí z vás budou nyní oponovat: “Kdepak, já si přeji štěstí pro své děti!”, “Já nechci být šťastný, já chci být úspěšný!” nebo dokonce “Já chci především blaho pro společnost!”… Bůh ví jaké by mohly být vaše další odpovědi… Nicméně přiznejme si to – i když to něco děláme pouze “pro někoho”, jak se při tom cítíme? I tak ve výsledku následujeme pouze své štěstí, resp. svůj vlastní pocit štěstí…

Způsoby, jak se k pocitu štěstí dostáváme, máme mnoho. Někteří štěstí nevědomě nacházejí ve vzorcích, které převzali (a všichni to děláme – vědomě či nevědomě – je to naší součástí), jiní už přišli na to, co je nejvíce naplňuje, co je dělá skutečně šťastné… Nicméně i to, co nás naplňuje nyní, se může změnit s ohledem na náš věk, naše zážitky a naše postupné učení se… Hlavní však je, že se všichni vztahujeme k vibraci štěstí, která – zeptáme-li se sami sebe skutečně do hloubky – ve skutečnosti není ničím jiným než vibrací lásky. Jak to?

Zeptejme se sami sebe: “Kdy se cítím štastný/á?”. Odpovědi by mohly být: “Když splním nějaký cíl, který jsem si vytyčil/a.”, “Když jsem se svými přáteli a bavím se.”, “Když mi táta řekne, že je na mě hrdý.”, a tak dále… Dobrá, takže v těchto chvílích se cítíme šťastní. Nyní se zeptejme sami sebe: “Kdy pociťuji lásku?” – a prosím neredukujme to nyní pouze na partnerskou lásku… Nyní mluvme o pocitu lásky, který v sobě můžeme cítit nejen vzhledem k druhé osobě, ale i k sobě nebo k nějaké činnosti. Odpovědi se nyní pokusím propojit s předchozími odpověďmi “Cítím v sobě pocit sebelásky, když splním nějaký cíl, který jsem si vytyčil/a.”, “Cítím se milován/a, když jsem se svými přáteli a bavím se.” “Cítím se milován/a, když mi táta řekne, že je na mě hrdý.”, a tak dále… Jak můžete vidět, pocit štěstí a pocit lásky je ve výsledku stejný. Jediný rozdíl, který v něm cítím, je v použití těchto slov jako takových. Slovo “štěstí” více používáme v kontextu jednotlivce (štěstí mohu zakoušet i sám/a), zatímco “láskusdílíme s nějakými bytostmi nebo činnostmi. Co nás ale v tu chvíli naplňuje, co v nás v tu chvíli září – ve všech těchto situacích – je vibrace lásky.

Každý v sobě cítí vibraci lásky. Všelijaké vzorce, stíny a bloky nám však často brání ji následovat. Sami, v naší vlastní iluzi, si upíráme tuto vibraci pro to, že se vylučuje s nějakými našimi očekáváními nebo přesvědčeními, resp. s očekáváními a přesvědčeními, které jsme integrovali a staly se naší součástí. Myslíme si, že v práci nemůžeme dělat, co nás skutečně baví, protože bychom se tím neuživili. Myslíme si, že nemůžeme v našem volném čase dělat, co nás baví, protože jsou ještě jiné priority, které je třeba splnit. Nebo si myslíme, že někde najdeme štěstí, ale dojde nám, že jsme hledali na “špatném místě”…

Hledáme nějaký recept na to, jak být šťastný a kde štěstí najít. Vzhlížíme k úspěšným lidem a chceme být jako oni… Jak to jen udělali? My sami však už víme, co nás činí šťastné – stačí poslouchat své srdce a svou intuici, která vám napovídá. Stačí začít pozorovat své pocity a naslouchat jim, dívat se na naše reakce na události, bytosti a činnosti, které děláme. Stačí začít poslouchat své vnitřní dítě. Svou odpověď, jak najít ve svém životě štěstí, už v sobě máme všichni obsaženou. Nejprve si však musíme skutečně ujasnit, co pro nás štěstí znamená, kdy se cítíme šťastní a jak si zatím chceme jít. A hlavně si prosím nemyslete, že není možné si za svým štěstím jít. Jinak byste tu nebyli. 🙂 Vždy existuje nějaká cesta za štěstím – cesta za láskou – ve výsledku je to stejně to jediné, co děláme. 🙂

Pokud jste už našli, co to pro vás znamená štěstí, jděte si za ním a čiňte! Daleko horší pocit v sobě budete mít, pokud zůstanete jen stát na místě a budete přesvědčeni o tom, jak je to všechno těžko realizovatelné, a pak v sobě budete mít jen pocit smutku a prázdnoty, místo toho, abyste udělali svůj první krok. 🙂

Jak se mít rád? Najdi vztah sám k sobě

Všichni pořád mluví o sebelásce, o tom, že je důležité mít vztah k sobě. Ale co to vlastně je? Vždyť mohu přeci milovat druhou osobu, mohu milovat ostatní, své blízké, své přátele… Ale ne sám sebe. To by bylo sobecké myslet jenom na sebe! A sobci jsou špatní. Špatní lidé si nezaslouží lásku. Kdybych měl rád sám sebe, nezasloužil bych si lásku.

Ach ano. Tak k tomu jsme byli vedeni. Od malička jsme byli vychováváni k tomu, že musíme milovat druhé, musíme druhým pomáhat a musíme dělat vše k uspokojení rodičů, jinak si jejich lásku prostě nezasloužíme. Říká vám to něco? Výsledkem takové výchovy je, že nevíme, jak pracovat se svými emocemi, nevíme, jaký máme mít se sebou vztah, ani nevíme, co to znamená “mít se sebou vztah”, odsuzujeme se, porovnáváme, a tak dále, a tak dále… Co kdybych vám řekla, že mít se rád je naprosto zdravé? Že šetřit si lásku pro sebe a dělat věci pro sebe je to nejlepší, co můžete v životě udělat?

Co to tedy znamená mít vztah sám se sebou? Začněte pozorovat, co se vám honí hlavou a co cítíte. Jaké myšlenky to jsou? Jsou o vás nebo o ostatních? Jsou pozitivní nebo negativní? Mít vztah sám se sebou znamená, jak přistupujete k sobě, ke své osobě, ke svému charakteru, ke svým emocím a myšlenkám. Zkuste poodstoupit od své upovídáné mysli a začněte ji na chvíli pozorovat a naciťovat. Najednou uvidíte, zda se odsuzujete, zda se porovnáváváte, zda přemýšíte nad tím, co bude a co bylo místo toho, co právě teď je, a tak dále… Zhodnoťte tuto kupu dat do jednoho přídavného jména a řekněte si na rovinu: “Mám se sebou ________ vztah.” Může být dobrý, špatný, láskyplný, rozporuplný… Je na vás, jak ho popíšete.

Sebreflexe není jediným zdrojem, do kterého se můžete podívat. Jaký máme vztah sami se sebou se reflektuje ve vztazích s ostatními lidmi. A to není pouhé klišé, ale tvrdá pravda. Když někoho odsuzujeme, odsuzujeme tím nějakou vlastnost nebo nějaké chování, které nám připadá nepřípustné. Kdybychom totiž mi takovou vlastnost měli, odsoudili bychom se a nezasolužili bychom si v tu chvíli lásku. Jaký máte vztah s ostatními lidmi? Porovnáváte se často? Díváte se na někoho skrz prsty? Proč? Kdybyste byli na jejich místě a byli jste jimi – skutečně jimi, se vším zázemím, charakterem a se všemi jejich podmínkami – zachovali byste se jinak?

Cesta k sebelásce, k tomu se mít rádi takoví, jací jsme, je v podstatě celoživotní cesta, cesta bezpodmínečné sebelásky, kdy se budeme plně přijímat v přítomném okamžiku, nebudeme od sebe nic očekávat, nebudeme sebou zklamaní, nebudeme se vůbec porovnávat, nebudeme se vůbec odsuzovat. A ruku na srdce – kdo to vůbec nedělá? Učíme se to celý život, ale stojí to za to. Proč? Protože čím víc budeme mít rádi sami sebe, tím víc budeme milovat i ostatní bytosti kolem sebe. To, co nesnášíme na ostatních, nesnášíme i na sobě. To, co milujeme na ostatních, milujeme na sobě. Co na sobě máte rádi? Co máte rádi na ostatních? A co naopak ne? A to, co nemáte rádi, proč si myslíte, že to existuje? Proč si myslíte, že se tak vy nebo ten daný člověk chová?

Cesta sebelásky je cestou hluboké sebereflexe, tolerance, pochopení a láskyplného přijetí, které se následovně bude odrážet i v našich okolních vztazích. Právě proto je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat – jinak nikdy nebudete šťastní. Občas zažijete nějaké záblesky štěstí, lásky a radosti, ale ty později zmizí. Se sebou musí být člověk totiž pořád, 24 hodin denně… A pokud v sobě pěstujete špatné pocity, nejenže nebudete nikdy dlouhodobě šťastní se sebou a ve svých vztazích, ale budete se to také reflektovat na zdraví… Ptejme se sami sebe, naciťujme se, přijímejme se se. Není to lehké, já vím, ale je na nás, nakolik necháme naše srdce volně plynout a nakolik se budeme milovat. Ostatně – láska je naším jediným cílem.