Přemýšlení nás odpojuje od srdce. Přestaňme přemýšlet a začněme už konečně cítit!

Jsem člověk, který tuze rád přemýšlí, debatuje a filosofuje nad různými věcmi, tématy a všelijakými představami. Mám ráda přemýšlení do opravdové hloubky. Používám svou mysl jako nástroj na pochopení svých pocitů. Pomáhá mi poodkrýt pravou příčinu toho, proč se nějak cítím a jak s tím mám dál nakládat. Nedávno jsem si ale uvědomila, jak to vlastně nedává smysl… Protože čím víc přemýšlím, čím delší řetězec myšlenek dělám, tím více se cítím odpojená od svého srdce.

Když se dítě narodí na svět, vnímá ho pouze skrze pocity. Cítí ho a až v pozdějších letech nad ním přemýšlí (skrze jazyk, začíná socializace, atd.). Je tedy velmi čistě propojené se svým srdcem, se svou intuicí, s hlasem života uvnitř něj. Zatímco my, co příliš často přemýšlíme a myšlenkami si komplikujeme život, cítit pomalu ale jistě přestáváme a často se v myšlenkách ztrácíme, bloudíme a jsme “chodící mozek odpojený od těla”. Přestáváme vnímat celistvost našeho těla, jsme od něj odpojení, přestáváme být přítomní se sebou, se svým okolím a především – s tou čistou, netknutou pravdou, která nepotřebuje všelijaká ta logická odůvodnění – prostě JE.

Pozor – nyní se tu nesnažím redukovat důležitost logiky a krásných filosofických debat. Sama se v nich vyžívám, miluji je a přijdou mi neuvěřitelně obohacující. Snažím se pouze poukázat na to, že naše mysl, ať je krásná nebo inteligentní jak chce, je stále limitovaná našimi paradigmaty, teoriemi, zkušenostmi a informacemi, které jsme během našeho života nabyli. Zatímco srdce není omezené žádnou minulostí – prostě je, cítí a ví. Ve výsledku opravdu nedokážeme všechno pojmout naší myslí a vše vysvětlit, pocit vždycky zvítězí nad jakoukoli myšlenkou. Sami jste to určitě zažili. Jsme především emocionální bytosti, ať si o sobě myslíme, co chceme, rozhodujeme se na základě pocitu. Sice si třeba myslíme, že se rozhodujeme logicky, ale je tolik věcí, které jsou relativní. Vždycky najdeme argumenty na všechny možné strany a pak přichází na řadu diplomacie, která se je všechny snaží uspokojit a dát za pravdu všem.

Mnozí z nás často neví, co nám říká srdce a co nám říká mysl. Obě strany nám totiž vždycky mají co říct a je důležité jim naslouchat. Nesmíme však zapomenout na to, že právě lidství je v jádru našeho srdce. A stejně bychom měli přistupovat sami k sobě. S láskou a respektem vůči našim pocitům, ať už nám myšlenky říkají, co chtějí. Právě proto stále více přicházím na to, jak důležité je cvičit svou mysl v tom, abychom ji uklidnili. Meditovat, nechávat myšlenky plynout a soustředit se na tu krásnou bezmyšlenkovitost, která je tak osvobozující, tak nicotná a zároveň tak plná… Plná všeho toho, co nevíme… Ale můžeme to jenom cítit… Přestaňme tedy už debatovat, relativizovat a stále jen dokola přemýšlet a dávat všemu nějaké důvody. Zkusme na chvíli zavřít oči, dát si ruku na srdce, dýchat a prostě jen… cítit…<3

Vaše Sonáya

 

Vědomá masáž jako hluboká terapie na všech úrovních

V kontaktu se spirituální komunitou a obklopená lidmi zajímajícími se o seberozvoj, péči o duši, psychologii a filosofii jsem si povšimla, že mnozí z nás často “ulítáváme”, nejsme uzemnění, necháváme se unášet myšlenkami, debatami a fascinací Vesmírem, hvězdami a všemi těmi krásnými představami, že úplně zapomínáme na to, že jsme teď a tady, v našem těle, že vůbec máme nějaké tělo, že dýcháme, že žijeme na Zemi… A že z nějakého důvodu na Zemi jsme.

Když jsem byla na letním slunovratovém festivalu v Haluzicích nabízet své masérské terapie, šamanka Karaimi tam měla krátkou přednášku. Řekla něco, s čím jsem se identifikovala a naprosto jsem se v tom našla. Často jsme přitahováni transpersonálními zážitky, vesmírnými tělesy a dobrodružstvími, ale zapomínáme na to, že jsme sem byli sesláni z nějakého důvodu. Žijeme zde, na Matičce Zemi, to je náš Domov, to je náš Ráj. Máme se učit od Matky Země, uctívat ji, milovat ji, být na ni napojeni, být napojeni i na své tělo, být s nim spřízněni a rozumět jeho signálům.

Dříve jsem se o své tělo nijak zvlášť nestarala. Zastávala jsem názor, že mysl je nad hmotou a mé tělo je prostě jen fyzická schránka mé duše a tečka. Když jsem ale zakusila opravdovou masáž, překvapilo mě, jaký terapeutický účinek na mě měla. A v tu chvíli mi to docvaklo. Vše, čím jsme obklopeni, je pouze manifestací našich myšlenek, respektive našich emocí z těchto myšlenek. A stejně tak je naše tělo odrazem naší duše. Vše, co se v něm děje, je kompasem a velkým plátnem, na kterém kreslí naše duše a mysl. Všichni v dnešní době snad již věříme ve psychosomatiku – ostatně i věda se jí stále více otevírá. Takže když nás někde něco bolí nebo je nějaká část našeho těla nemocná, víme, že to je pouze odraz nějakých opakujících se negativních myšlenek (o nás samotných, o ostatních lidech, o prostředí, ve kterém se vyskytujeme) nebo nějakých našich utkvělých přesvědčení – přesvědčení, která držíme, ale nejsou prospěšná, škodí nám. A právě na našem těle je to zjevné, objeví se to, manifestuje se to – energie se stává hmotnou.

Masáž je pro mě terapií tance dualit – těla a duše, mysli a srdce, mě jako bytosti v roli terapeuta a druhé bytosti v roli klienta, pacienta… Je to léčení, které probíhá nejen na úrovni fyzické, ale také na úrovni psychické a energetické. Už “jen” tím, že se jedna lidská bytost dotýká druhé, probíhá tolik procesů – terapeut sdílí svou energii s klientem, pečuje o něj láskyplným, přítomným, vědomým dotykem,  nechává se vést svou intuicí, svým záměrem, svou nacítěností na druhého… Klient se otevírá terapeutovi, nachází k němu důvěru, odevzdává se mu… Přijímá jeho léčivou energii a nechává o sebe pečovat tak, jako o něj kdysi pečovala maminka – bez výhrad, bez podmínek. Čím více se terapeutovi otevře, čím více si to dovolí a uvolní se, tím větší účinek terapie má. Dále… Terapeut znalý anatomie a schopný pomoci i na fyzické úrovni respektuje zákony hmotného světa a dokáže klientovi poskytnout účinnou masáž i na fyzické úrovni. Citlivě ale do hloubky uvolňuje každý sval, každý úpon… Používá během terapie mužskou i ženskou energii – nebojí se přitlačit, dokáže vyvinout dostatečnou sílu, která pronikne do zatuhlých tkání a svalů. Koncipuje však celou terapii jemně a citlivě tak, aby byla přijata… Vyvíjí pouze takovou sílu a hloubku, kterou je klient schopen pojmout a otevřít se jí…

V našem těle se ukládají všelijaké bloky, strachy, staré nánosy, špatné vzpomínky… Rozmasírováním manifestací těchto bolestí se staráme nejen o naše tělo, ale i o naši duši. Tělo začne na masáž reagovat, prokrvovat se, imunitní systém se probouzí, začíná regenerace… Zablokované myšlenky se rozproudí a nastává léčivý proces. Vědomý člověk na sobě cítí, jakou ohromnou transformační sílu masáž má, obzvláště masáž jakožto terapie v delším časovém horizontu. Pozoruje po masáží své pocity, své myšlenky, svá energetická centra (čakry). Cítí se jako znovuzrozený, cítí se lehčí, svobodnější… Z těla se odplavuje staré a je vytvořen čerstvý prostor pro nové…

Mohla bych o masáži básnit dál a dál, ale myslím, že můj popis je dostatečný na to, abychom si uvědomili, že opravdová masáž od správného terapeuta, který na sobě pracuje a je v podstatě léčitelem, může mít na nás obrovský vliv a velký terapeutický účinek. Pečujme o sebe, pečujme o své tělo, o svou duši… Propojujme se, sdílejme svou energii a dovolme si “prostě jen být”… 🙂

Vaše Sonáya

Jak najít práci, která nebude prací, ale zábavou? Věř a Tvé sny se Ti splní

Myslím, že se nad tím snad už každý zamýšlel, a pokud ne, ta vám to vaše intuice již určitě nějakým způsobem dávala a dává najevo. Celý systém toho, že mnozí z nás ráno vstáváme do práce otrávení, znudění, bez energie, bez motivace… A jdeme někam 8 hodin pracovat pro někoho, pro projekt někoho jiného, pro nápad někoho jiného, abychom vůbec mohli žít, pokrývat své náklady a pak o večerech, víkendech a o dovolených si užili svůj volný čas, mi připadá úplně na hlavu. Stále víc a víc jsem se nad tím zamýšlela a čím víc jsem si to uvědomovala, čím víc jsem to ve svém srdci pociťovala a prožívala nejenom svou demotivaci, frustraci, bolest… Ale všímala si stejných pocitů i u ostatních lidí kolem mě, v metru, v tramvaji, na ulici… Tím víc jsem si říkala, že právě toto chci ve svém životě změnit. Copak to tak má skutečně být? Opravdu to jinak nejde? Nejde být šťastná, dělat, co mě naplňuje, co mě baví, a při tom žít v hojnosti?

Většina dnešní společnosti žije na bázi odměny a trestu, už od mala jsme v tom vychovaní a jedeme v tom dál i v našem systému, na pracovním trhu, v osobních vztazích, všude… Jdeme do práce, abychom si vydělali peníze, které jsou přeměnou naší energie v určitou “odměnu”, kterou pak vyměníme za něco, v čem vidíme hodnotu. Já tento proces nekritizuji, peněžní systém považuji za logický a daleko přínosnější než systém výměnný, to je nám snad všem jasné… Pokud máme nějaké ekonomické základy… Ale proč musím peníze vydělat tím, že budu dělat něco, co vlastně ve skutečnosti dělat nechci?

Pracovala jsem v online marketingu. Ze začátku mě má práce opravdu bavila, měla jsem velké štěstí na nadřízeného i na kolektiv, učila jsem se nové věci, poznávala jsem sebe samotnou, ale po nějaké době už to přešlo v určitou rutinu a práce mě pomalu ale jistě bavit přestávala. Octla jsem se v přesvědčení,  že stále dělám, co opravdu chci a co mě baví, ale najednou se všechno stávalo šedivější a šedivější. A začala jsem celý svůj proces vnímat tak nějak jinak. Najednou jsem viděla, že jsem integrovala cizí ambice a hodnoty, ve kterých jsem vyrostla a které jsem kolem sebe měla, vnímala je a coby nevinná, čistá, dětská dušička je nasávala a brala za své i nadále. Najednou jsem se začala cítit uvězněná a mé staré nadšení zmizelo a přešlo ve zklamání. Namlouvala jsem si, že toto je práce, která mě činí šťastnou, která je perspektivní a díky které povedu šťastný život v hojnosti. Vydělávala jsem si relativně dobré peníze, vedla jsem pestrý, zajímavý život… Ale začalo mi v něm něco chybět. Stále mi něco nedávalo smysl. Až do té doby, kdy jsem se hlouběji podívala do svého srdce a plně procítila, že má mysl pouze drží toto přesvědčení, že přesně takhle to má být a jinak to nejde. Musím mít tuto nebo velmi obdobnou práci (v IT, v technologiích, v online marketingu,…) protože podle čísel, médií, společnosti je to přeci velmi perspektivní práce! Čísla mluví jasně!

Ale kam se hrabou čísla na to, jak se cítím? Jak se SKUTEČNĚ cítím? Vzpomněla jsem si na své dětství, na návštěvu společnosti mých rodičů když jsem byla malá holčička. Navštívila jsem maminku, která pracovala na recepci, zvedala telefony, dělala na počítači a dělala veškerou tu kancelářskou práci, a tatínka, který byl ve vedlejší kanceláři a dělal všechny ty odborné, právnické věci s papíry, vedl seriózní jednání s obchodníky, klienty, atd. Všechno pro mě bylo tak šedivé, tak jednotvárné tak… Bez emocí! Vůbec jsem se tam necítila dobře. Ano, všechny ty místnosti vypadaly luxusně, ale … příliš dospěle… Bez hravosti, bez jiskřičky vášně, lásky, štěstí… Když jsem si tento pocit ve svém srdci znovu vyvolala, vše se ve mě zatemnilo. Vše se najednou změnilo. Jako bych prozřela… Je tato práce skutečně to, co chci dělat? Čím se chci život? OPRAVDU chci sedět 8 hodin denně v kanceláři, v kleci, dívat se ven z okna, když svítí slunce a necítit jeho hřejivé paprsky na své tváři, vůbec se nehýbat, zakrňovat, čumět do počítače a vlastně se prodávat pro cizí projekt, projekt, který mi najednou přestal dávat smysl? A pak se jít prostě jen tak bavit, všechno si to kompenzovat zábavou a jinými zážitky a dělat, že se nic nestalo, že to tak musí být? NE! Takhle to skutečně NEMUSÍ BÝT!

Nevěděla jsem, co chci dělat. Nevěděla jsem, jak z tohoto věčného kruhu ven. Ale věděla jsem, že to takhle prostě nechci. Začala jsem se zajímat o víc věcí, přicházet na to, co mě skutečně baví, začala jsem meditovat, hrát si, začala jsem žít přítomně… Přestala jsem se hnát za nějakou “budoucí odměnou”, za nějakým “budoucím cílem”, že něco dělám PRO něco, ale že tu činnost jako takovou si fakt užívám. A je mi jedno, jaký bude mát VÝSLEDEK. Prostě si chci jen hrát, tak jako malé děti, které nic neřeší, prostě si hrají a jsou šťastní. Znovu jsem v sobě objevila své vnitřní dítě, které mě začalo vést… Začala jsem pátrat a vyzkoušela mnoho různých činností. Pak jsem tak nějak začala už tušit, co mě vážně baví a naplňuje, ale jak to teď přeměnit na nějakou činnost, kterou se mohu živit? A zase na mě dolehla má přesvědčení… Zase to všechno bylo jen o mých limitujících paradigmatech, která mi říkala, že něco NĚJAK JE a jinak to být NEMŮŽE. Tím se přeci neuživím! To přeci nemohu dělat! Má mysl se však pod vírou mého srdce začala rozplývat a já jsem si prostě řekla, že nebudu věřit všem těmto mým názorům, které mám pouze na základě dosavadní reality kolem sebe. Mohu si ji přetvořit. Mám tu moc ji tvořit, mám tu moc být svého štěstí strůjce. A věřila tomu, že je na světě mnoho  lidí, kteří skutečně dělají, co je baví, mnoho umělců a dalších bytostí, které prostě věřily, měly otevřená srdce a osud si je pak našel…

Chvíli jsem oscilovala mezi částečnými úvazky, mé peníze mě opouštěly, protože jsem začala mít k penězům jako takovým rezistenci, že peníze mají pouze bohatí lidé, kteří obětují svou přítomnost a své štěstí za štěstí někoho jiného… A až pak, po delší době, jsem začala své srdce otevírat skutečnou vírou, že to půjde, že to musí jít! Že Vesmír chce, abych byla šťastná, že jsem na správné cestě. Viděla jsem kolem sebe důkazy, lidé za mnou chodili, motivovali mě, byli šťastní za mou pomoci, viděla jsem na nich a cítila jsem z nich, že vím, že jdu správným směrem. Dlouhou dobu jsem hledala novou práci na inzertních portálech. Hledala jsem práci na částečný úvazek, nechtěla jsem dělat jednu a tu samou práci celý den. Dítě také nedělá jeden druh činnosti celý den, to je nudné… Mohla jsem reagovat na miliardu inzerátů nabízejících práci v online marketingu, ale nereagovala. Nechtěla jsem. I přesto, že mi mé peníze z účtu mizely rychlostí blesku. Věděla jsem, že bych chtěla pracovat jako terapeutka. Vést nějaké své semináře, pomáhat lidem se nacítit na své emoce a provázet je jimi, vést se svojí intuicí, naslouchat sám sobě a svému srdci… Protože právě to mě v tu chvíli úplně nejvíc bavilo a cítila jsem se neuvěřitelně šťastná, kdykoli jsem to ve svém volném čase dělala. Miluji filosofii, psychologii, rozebírání emocí, vnitřního rozpoložení, sebepoznávání… Je to pro mě nesmírně obohacující. Ale nejsem vystudovaný psycholog. Nemám žádné vzdělání, tak to nemohu dělat! Ach ano, další, jedno z mých mnohých, limitujících přesvědčení… 🙂

Až pak, jednou na večer, jsem si úplnou “náhodou” procházela inzeráty na facebooku. Kdo by tam hledal práci, že? No prostě jsem to zkusila. 😀 Už jsem nevěděla, co by…. Uviděla jsem inzerát “Masér/ka – terapeut/ka”. Kdyby tam bylo napsáno pouze masérka, tak bych na to vůbec neklikla. Vzhledem k mé zálibě o spiritualitu a o péči o duši jsem měla určitou rezistenci ke svému tělu. Vždyť mou duši uvězňuje zde na Zemi… Ach ano, jak ubohé… 🙂 Ale protože tam bylo napsáno slovo “terapeut/ka”, inzerát jsem pro zvědavost rozklikla. Psalo se v něm něco jako “Naším hlavním záměrem je NACÍTĚNÍ se na klienta, na jeho potřeby, pomoci mu od bolesti….” Inzerát měl asi jen 3 věty, ale hned jsem v tu chvíli věděla, že se jedná o tak trochu jiný inzerát, nabízející práci masérky, než jaký lze na internetu nalézt. Poté, co jsem si přečetla webové stránky a ujistila se, že se nejedná o žádné tantra masáže 😀 jsem uviděla text: “Je tomu hodně let nazpátek, co jsem se zamilovala do masáží a vůbec jsem netušila, že se jim budu věnovat na profesionální úrovni. Zamilovala jsem se do doteků nejprve jako klientka. Fascinovalo mě, jak hluboká terapie masáž je. Uvědomovala jsem si očistu těla, duše i mysli… a následné rozproudění vlastní životní energie, kdy jsem jasně věděla, co mám udělat, měla jsem nápady a spoustu vlastní síly k tomu je realizovat… Vlastně celý život jsem zasvětila studiu a sledování lidského těla, duše a lidské psychiky… A tímto procesem uvědomování procházím celý život. Se svojí životní láskou – mým tělem a mojí duší. Vaše Shaaze” A bylo to jasné… Najednou mi všechno docvaklo! <3 <3 <3

Do té doby jsem koncept duality duše a těla tak úplně nechápala, resp. jsem ho ve svém životě dostatečně nemanifestovala, nerealizovala tak, jak jsem chtěla. Milovala jsem transpersonální psychologii a všechny ty propojující teorie od kultur a náboženství z celého světa, které napříč historií jasně ukazují, že jsem všichni propojení, že máme kolektivní nevědomí a že prostě “něco dalšího existuje”. A nyní, když jsem si přečetla všechny tyto texty a obeznámila se s Shaaze, s její vizí a s konceptem toho, že bych vlastně mohla pracovat jako masérka, že bych při této práci mohla šířit dobrou, láskyplnou energii a využívat naučených technik z energetického léčení a pomocí svého léčivého dotyku pomáhat dalším lidem, to ve mě vyvolalo neuvěřitelný pocit štěstí. Jásala jsem. Najednou jsem si uvědomila že už jako malá jsem masírovala svou rodinu a měla v tomto smyslu prý “zázračný dotek”. Pár dotyky a hmaty jsem dokázala zbavit od bolesti a uvolnit zatuhlé svaly. A to jsem si tehdy nebyla vědomá žádných energií a nějakého pránického léčení. A nyní to všechno mohu propojit, všechny ty nastřádané poznatky, všechno uvědomení, všechno to, co jsem se doposavad naučila! Mohu šířit dobro a živit se tím!!!!!!!!!!!!!!!!!! Najednou jsem napříč svým životem viděla náznaky a důkazy, znala léčitele a další bytosti v mé realitě, které také masírují. Má sestra mi navíc řekla, že i má věřící babička, se kterou se stále cítím propojená a která mi v mém snu požehnala, ve volném čase masírovala. Všechno najednou dávalo smysl a zapadlo to do sebe.

Ihned jsem napsala paní Shaaze a za 2 dny jsme se sešly. Přestože jsem neměla za sebou žádný masérský kurz a masírovala jsem jen tak intuitivně, jak jsem to vždycky cítila, Shaaze ze mě mé nadšení ucítila a s otevřenou náručí mě přijala! :-O Nabídla mi výborné podmínky a rozhodla se mě dokonce osobně zaučit. Prošla jsem 2 měsíčním školením a pak šla na zkoušku, abych mohla mít oficiální certifikát. Všechno najednou šlo tak hladce! Jako by osud chtěl, aby to tak bylo! 🙂 <3 Po celou dobu tohoto mého nového začátku jsem svítila jako žárovka. Cítila jsem v sobě neuvěřitelnou vděčnost za všechny ty příležitosti, které mi Vesmír nabídl a stále nabízí. Cítila jsem v sobě stále narůstající štěstí, které jsem kolem sebe vyzařovala. Cítila jsem, jak mi mé srdce buší a šíří kolem sebe nádhernou lásku… <3

Nyní na částečný úvazek pracuji jako masérka / terapeutka 🙂 a na částečný jako markeťačka. Zjistila jsem, že online marketing mě stále baví a fascinuje, jen jsem si vůči němu vytvořila rezistenci, které jsem se už zbavila a vidím, že má smysl pracovat v obou těchto oblastech. Jsem teď šťastná, vyvážená a vedu ještě pestřejší a svobodnější život než před tím. Spojila jsem příjemné s užitečným, spirituální s materiálním, zábavné s praktickým… A mně je ctí takhle žít, rozvíjet se a pomáhat světu tím, že prostě “jen jsem”…. 🙂 <3 <3 <3

Jak celý tento příběh uzavřít? Řekla bych jen: věř, hraj si, konej, naslouchej si… Všechno je možné, pokud se tomu otevřeš. Ty si sám tvoříš svou realitu. Ty jsi tím tvůrcem. Jsi mocnou, krásnou bytostí, která se do tohoto života narodila, aby šířila své vlastní poselství. Nevzdávej se, najdi ho, nech se vést svým dítětem… Propoj se sám se sebou, se svým srdcem. Máš na to. Zasloužíš si to. <3 <3 <3 

Vaše Sonáya <3

 

Jak být šťastný? Napoj se na své vnitřní dítě

Ve svých předchozích článcích jsem se zmiňovala o vnitřním dítěti. Tento termín jste možná už slyšeli, pokud se zajímáte o spiritualitu či psychologii.  Ve svých článcích se inspiruji dílem Teal Swan, která mi ukázala, jak se svým vnitřním dítětem začít pracovat. Naše vnitřní dítě je cestou k našemu štěstí a k sebelásce. Ztratili jsme spojení sami se sebou a vnitřní dítě nám pomáhá ho znovu nalézt.

V článku o motivaci jsem se snažila nastínit, jak jsme od malička vedeni k tomu poslouchat všechny možné vnější hlasy, hlasy rodičů, autorit a dalších jiných bytostí, ale hlavně ne ten svůj vlastní. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale všichni jsme děti. I když jsme dospělí. Každý z nás v sobě má své vlastní vnitřní dítě. Je možné, že jste se od něj odpojili, respektive ho přestali poslouchat, ale je stále uvnitř vás. Ono je klíčem k vašemu štěstí. Ono je klíčem k tomu se dozvědět, co skutečně chcete a po čem toužíte. Náš dospělý je pouze dítětem, které bylo zformováno výchovou a společností, ale vnitřní dítě je ona netknutá nevinná část vás, která se raduje z maličkostí, která se na něco těší, která dělá věci prostě “jen tak pro radost” – a onu radost skutečně cítí… Už víte, co myslím? Vidíte ten princip? Je jednoduchý… Často také říkáme frázi “Následuj své srdce.” Tato fráze není ničím jiným než radou začít poslouchat, co vám ono čisté, nevinné, dobrotivé dítě uvnitř vás říká.

I když už jsme dospělí a i když už máme všelijaké ty “světské starosti”, stále máme rádi zábavu, stále máme rádi sdílení s jinými bytostmi, stále vzhlížíme k lidskosti a k jejím projevům. Když se podíváte na malé dítě, jak se směje, jak je šťastné, jak láskyplně objímá svou maminku, svého tatínka nebo jak z vlastní přirozenosti pomáhá ostatním, nostalgicky se rozvzpomenete na to, jaké to bylo být tím bezstarostným dítětem. Tak čistým a tak dobrým. Pohladí vás to na srdci a vykouzlí vám to úsměv na tváři. Někoho by v tuto chvíli mohlo napadnout, že děti jsou ale přeci často sobecké a kruté, ale pozor – pokud se zamyslíte, tak uvidíte, že dítě se začne takto chovat v případě, že v sobě cítí nějaký nedostatek – a důvody tohoto pocitu nedostatku mohou být všelijaké. Nyní je na nás, nakolik budeme schopní s tímto pocitem nedostatku pracovat a nakolik budeme schopní se sami na sebe a na své nevinné vnitřní dítě nacítit.

Když zavřete oči a představíte si sami sebe jako dítě, právě teď a tady, co děláte? Hrajete si a jste bezstarostní? Nic vás netrápí? Nebo se krčíte v koutě, bojíte se a pláčete? Není okamžiku ve vašem životě, kdy by vaše vnitřní dítě zmizelo a už by ho nebylo možné najít. Pokud jste přestali poslouchat tento vnitřní hlas, patřící vašemu dětskému já, může být pro vás obtížnější se na něj nacítit. Máme uvnitř sebe mnoho vnitřních hlasů a každý odpovídá rolím, které ve svém životě hrajeme. Jeden hlas může patřit roli partnera/partnerky, který vám říká, co dělat a co cítit ve vztahu, další hlas může patřit poslušnému dítěti, které poslouchá vnější autority a dělá vše, aby si “mohlo zasloužit lásku a uznání”, jiný hlas může patřit roli kamaráda/kamarády, který napovídá, co říkat a dělat, když se bavíte se svými přáteli… Je jich mnoho. Soustřeďme se nyní jen na onen dětský hlas uvnitř vás. Je odrazem vašeho autentického já, které je přirozeně aktivní, kreativní, ví, co chce, a ví, co ho činí skutečně šťastným… Mluvím tu o aspektu dětské nevinnosti a čistoty, která ještě není zformována názory ostatních, názory kultury a názory společnosti. Samozřejmě, že je toto téma diskutabilní, protože my tyto hodnoty podvědomě integrujeme a přijímáme je za vlastní, ale nyní se zkusme soustředit na tu největší možnou dětskou čistotu uvnitř nás. Všichni ji v sobě máme.

Pokud již víte, o čem tu vlastně mluvím, můžete si se svým vnitřním dítětem začít povídat. Pokud jste své vnitřní dítě dlouho neposlouchali, může být pro vás obtížné toto spojení znovu navázat. Zeptejte se svého dítěte uvnitř sebe, co by si přálo, co by chtělo, abyste udělali. Pokud je zraněné nebo se cítí izolovaně, může vám například říci, že chce obejmout, že chce, abyste tam pro něj prostě jen na nějakou dobu byli a konejšili ho. Dopřejte si tento okamžik. Dopřejte si příležitost se sami sebe zeptat a nacítit se na vaše nevinné dětské já. Dejte mu, co chce. Dejte mu, po čem touží, a uvidíte, jak je krásné. Jak jste VY krásní… 🙂 Jde o jednoduchou, ale velmi niternou a hlubokou meditaci, která vám pomůže znovu navázat spojení se svým vyšším já. A pokud si se svým vnitřním dítětem budete povídat často, uvidíte, jak je mocné. Toto je váš potenciál. Toto je důvod, proč tu jste.

Ptáte se, proč tu pořád mluvím o tom, že se prostřednictvím vašeho vnitřního dítěte můžete napojit na své vyšší já? Když nám byl vdechnut život, byli jsme čistou, nezanešenou energií. (Teorii karmy nyní nechme stranou, prosím.) Naši rodiče se nám snažili předat největší možné množství lásky, jak jen mohli. Snažili se nás vychovat tak, jak nejlépe mohli a předat nám vše dobré. Chtěli pro nás dobrý a šťastný život a činili tak na základě toho, co se naučili. Součástí tohoto procesu výchovy je i socializace, která nás vede k životu ve společnosti ostatních lidí. Tento proces se však často odehrává takovým způsobem, že naše vlastní autenticita, která ze základu není sobecká (!), je utlačována. Nevinnost dítěte se postupně vytrácí. Vytrácí se i jeho kreativita a jeho motivace, která je přirozeně poháněná pocitem štěstí a lásky. Pokud začneme naslouchat, co nám naše vlastní vnitřní dítě chce říci, budeme léčit svou duši. Duši, které (často nevědomě) bylo ubližováno a která si s sebou tato traumata nese jako velkou přítěž, které se ne a ne zbavit. A nemluvím tu nyní o těch “velkých traumatech” z dětství, o kterých se mluví v západní psychologii. Mluvím tu o všech našich dosavadních opakujících se problémech. Pokud jste vypozorovali, že vaše problémy mají stále stejné jádro a ve vašem životě se stále opakují, jsou tyto problémy odrazy něčeho, co jste v sobě ještě nevyřešili, co jste v sobě nevyléčili. A protože je 80 % našich stínů vytvořeno do 16 let, ve většině případů se jedná o problémy, které pocházejí z dětství. A vězte – všichni je máme. Je naší celoživotní cestou se znovu napojovat na to, kým opravdu jsme. A znovu napojení na své vnitřní dítě vám tuto cestu značně ulehčí.

Někteří z vás si teď možná mohou ťukat na čelo a může se vám zdát být zbytečné se soustředit na své vnitřní dítě a na to, co vám říká. Tento koncept je však ve světě uznáván mnoha psychology a spirituálními učiteli a mě osobně velmi pomáhá. Pomáhá mi přijít na to, co skutečně chci, po čem toužím a co opravdu potřebuji. Pomáhá mi napojit se na tu lidskou část mne v té nejčistší formě… Mnoho lidí ji hledá celý život… Co říká vaše vnitřní dítě vám? 🙂

Jak najít skutečnou motivaci? Naslouchej svému srdci

Byli jsme  vychováni v systému odměny a trestu. Když jsme byli malí, přestali jsme následovat svůj vnitřní hlas, který nám říkal, co nás baví a naplňuje a co skutečně chceme dělat. Místo toho jsme začali poslouchat své rodiče a své okolí, kteří se nás snažili navést k tomu, co by nás podle nich mohlo bavit. Začali jsme být obklopováni očekáváními a za to, když jsme si udělali domácí úkoly nebo se naučili dobře na test, jsme dostali jedničku, přijetí od okolí a hrdý úsměv od rodičů.

Není divu – touha po tom být přijímán a tudíž milován, touha po lásce, je naší nejvyšší touhou. A zvláště od rodičů, na kterých doslova záleželo naše přežití. Když nám maminka nebo tatínek řekli, že něco je dobré, uvěřili jsme jim. Musejí mít přeci pravdu, když jsou na světě tak dlouho – a když nás na svět přivedli. Začali jsme naslouchat všem ostatním, vnějším hlasům, místo toho našeho, a naše motivace začala být zakládána na odměnách za to, co jsme udělali. A nyní jsme překvapeni z toho, že štěstí, které pociťujeme, není dlouhodobé a je vždy závislé na tom, co splníme či nesplníme. Jsme překvapeni z toho, že motivace, kterou cítíme, je vždy pouze dočasná a závislá na vnějších podnětech, na odměně nebo trestu. Podvědomě jsme tyto hodnoty integrovali a aplikujeme je i na sebe.

V naší společnosti panuje mýtus, že kdyby člověk neměl motivaci určenou vnějškem (jakož například i vydělávat peníze), nic by nedělal a pouze by spotřebovával. Byl by pouhým parazitem, nic by nevytvářel, nic by nebudoval. A dost možná v sobě máte tento pocit také, když jste dlouho doma a nevíte, co se sebou. Tento pocit však v sobě máme právě kvůli tomu, že jsme byli od malička přesvědčováni a vedeni k tomu, že tato odměna, láska a přijetí od ostatních, jsou důležitější než naše vnitřní motivace. Pouze pokud budeme následovat hodnoty ostatních, budeme úspěšní, uživíme se, budeme mít šťastný a bohatý život. Zapomenuli jsme, co to je vnitřní motivace, která není určená vnějškem. A vězte – my vnitřní motivaci máme, rodíme se s ní. Člověk je od základu kreativní, aktivní, buduje, pracuje a rád něco vytváří. Všichni jsme takoví. Musí nás to však skutečně bavit a naplňovat. Pokud nemáte takový pocit ve svém životě, pak jste to ještě nenašli.

Proč bychom se měli motivovat pro něco, co nás vážně nebaví? Pro práci?  Stejně bude náš pocit štěstí pouze dočasný, pokud bude postaven na odměně. Opravdu chcete úpěnlivě pracovat, každý den obětovat svou přítomnost a v podstatě svůj život, pro to, abyste si mohli peníze užít po večerech, o víkendech či o dovolené? Nebo raději budete hledat činnost, která vás skutečně niterně baví a peníze budou jen příjemnou třešničkou na dortu? Každý v sobě máme svého vlastního vnitřního tatínka a maminku, jejich hodnoty podvědomě následujeme. Nakolik jsou tyto hodnoty vaše? Nakolik s nimi souhlasíte a nesouhlasíte? Mnoho z nás také následuje cíle, které vytyčila naše společnost. Zdají se nám logické. Přeci pouze s dobře placenou prací, pěkným domovem a stálým zázemím můžeme kráčet vstříc pevnému zdraví a trvalému štěstí. Věřila bych v to, kdybychom skutečně byli všichni zdraví a šťastní. Je pouze na nás, nakolik nahlédneme do svých srdcí a zeptáme se sami sebe, zda život, jaký žijeme, je ten , který chceme skutečně žít.

To jsem trošku odběhla, zpátky k motivaci. 🙂 Zeptejme se sami sebe, co jsme dělali ve svém volném čase, když jsme byli malí? Co děláme nyní ve svém volném čase, když skutečně vůbec nic nemusíme? Co děláme doma, když jsme nemocní, nemůžeme nikam jít a nemůžeme být rozptylováni vnějšími vlivy? Než jsem se dostala k opravdové odpovědi toho, za čím si chci jít a co mě činí skutečně šťastnou – a tudíž automaticky i motivovanou – musela jsem nejprve vyčerpat dimenzi “nic nedělání” a naprostého relaxu. Můj dospělý ve mě si musel odpočinout od všech vnějších podnětů a rozptylování a až když už jsem vážně nevěděla, co dělat, a cítila jsem se nešťastná a znuděná, mé vnitřní dítě se jemným hláskem ozvalo a začalo mi dávat nápady na to, jaké činnosti bych mohla vyzkoušet a co všechno bych ráda dělala… Najděte si na sebe dostatek času. Dopřejte si to. A pak se sami sebe zeptejte:  “Co rád/a dělám a činí mě to šťastného / šťastnou a nečekám za to žádnou odměnu – žádnou pochvalu, žádné splněné očekávání, žádné peníze? Co dělám prostě jen pro to, že mě to baví?” nebo “Co bych dělal/a kdyby neexistovaly peníze?” Delší rozhovor s vaším vnitřním dítětem vám hodně napoví. Můžete si udělat seznam všech věcí a zkoušet se věnovat jedné aktivitě po druhé. A postupně třeba přijdete na to, že všechny aktivity pojí nějaký princip, nějaké jádro, které je všem aktivitám společné – a od toho pak můžete odvíjet i svou další cestu sebeobjevování.

Člověk se cítí přirozeně motivovaný dělat nějakou činnost v přítomném okamžiku. Nevztahuje se k minulosti ani k budoucnosti, k tomu, co už udělal, co bude dělat a jaké budou výsledky této činnosti. Přítomně proudí s předmětem svého jednání a je šťastný právě v tom daném momentu. V tu chvíli skutečně žije a je šťastný. Zářným příkladem takovéto přítomné motivace mohou být umělci, kteří svou činnost nevykonávají pro nějakou odměnu v budoucnosti, ale čistě prostě jen pro to, že je to baví a v tu chvíli se cítí šťastní. Nemusíte však být umělec pro to, abyste dělali, co vás baví, abyste následovali svou vnitřní motivaci. Můžete být i budovatel, který je svým cílem natolik pohlcen, že je zapálen i do všech ostatních činností s ním spojených…

Pokud vám stále něco brání v tom své štěstí, svou vnitřní motivaci následovat, zkuste přijít na to, co to je. Můžete se zajímat o seberozvoj, o psychologii a spiritualitu a práci se svými stíny, ale odpověď v sobě už máte. Stačí naslouchat svému srdci. Když se sami sebe zeptáte, intuice a srdíčko vám napoví. První odpověď je většinou ta správnáNo a teď už zbývá “jen” konat. 🙂

 

Jak najít ve svém životě štěstí?

Všichni chceme být šťastní a jdeme si za svým štěstím. Mnozí z vás budou nyní oponovat: “Kdepak, já si přeji štěstí pro své děti!”, “Já nechci být šťastný, já chci být úspěšný!” nebo dokonce “Já chci především blaho pro společnost!”… Bůh ví jaké by mohly být vaše další odpovědi… Nicméně přiznejme si to – i když to něco děláme pouze “pro někoho”, jak se při tom cítíme? I tak ve výsledku následujeme pouze své štěstí, resp. svůj vlastní pocit štěstí…

Způsoby, jak se k pocitu štěstí dostáváme, máme mnoho. Někteří štěstí nevědomě nacházejí ve vzorcích, které převzali (a všichni to děláme – vědomě či nevědomě – je to naší součástí), jiní už přišli na to, co je nejvíce naplňuje, co je dělá skutečně šťastné… Nicméně i to, co nás naplňuje nyní, se může změnit s ohledem na náš věk, naše zážitky a naše postupné učení se… Hlavní však je, že se všichni vztahujeme k vibraci štěstí, která – zeptáme-li se sami sebe skutečně do hloubky – ve skutečnosti není ničím jiným než vibrací lásky. Jak to?

Zeptejme se sami sebe: “Kdy se cítím štastný/á?”. Odpovědi by mohly být: “Když splním nějaký cíl, který jsem si vytyčil/a.”, “Když jsem se svými přáteli a bavím se.”, “Když mi táta řekne, že je na mě hrdý.”, a tak dále… Dobrá, takže v těchto chvílích se cítíme šťastní. Nyní se zeptejme sami sebe: “Kdy pociťuji lásku?” – a prosím neredukujme to nyní pouze na partnerskou lásku… Nyní mluvme o pocitu lásky, který v sobě můžeme cítit nejen vzhledem k druhé osobě, ale i k sobě nebo k nějaké činnosti. Odpovědi se nyní pokusím propojit s předchozími odpověďmi “Cítím v sobě pocit sebelásky, když splním nějaký cíl, který jsem si vytyčil/a.”, “Cítím se milován/a, když jsem se svými přáteli a bavím se.” “Cítím se milován/a, když mi táta řekne, že je na mě hrdý.”, a tak dále… Jak můžete vidět, pocit štěstí a pocit lásky je ve výsledku stejný. Jediný rozdíl, který v něm cítím, je v použití těchto slov jako takových. Slovo “štěstí” více používáme v kontextu jednotlivce (štěstí mohu zakoušet i sám/a), zatímco “láskusdílíme s nějakými bytostmi nebo činnostmi. Co nás ale v tu chvíli naplňuje, co v nás v tu chvíli září – ve všech těchto situacích – je vibrace lásky.

Každý v sobě cítí vibraci lásky. Všelijaké vzorce, stíny a bloky nám však často brání ji následovat. Sami, v naší vlastní iluzi, si upíráme tuto vibraci pro to, že se vylučuje s nějakými našimi očekáváními nebo přesvědčeními, resp. s očekáváními a přesvědčeními, které jsme integrovali a staly se naší součástí. Myslíme si, že v práci nemůžeme dělat, co nás skutečně baví, protože bychom se tím neuživili. Myslíme si, že nemůžeme v našem volném čase dělat, co nás baví, protože jsou ještě jiné priority, které je třeba splnit. Nebo si myslíme, že někde najdeme štěstí, ale dojde nám, že jsme hledali na “špatném místě”…

Hledáme nějaký recept na to, jak být šťastný a kde štěstí najít. Vzhlížíme k úspěšným lidem a chceme být jako oni… Jak to jen udělali? My sami však už víme, co nás činí šťastné – stačí poslouchat své srdce a svou intuici, která vám napovídá. Stačí začít pozorovat své pocity a naslouchat jim, dívat se na naše reakce na události, bytosti a činnosti, které děláme. Stačí začít poslouchat své vnitřní dítě. Svou odpověď, jak najít ve svém životě štěstí, už v sobě máme všichni obsaženou. Nejprve si však musíme skutečně ujasnit, co pro nás štěstí znamená, kdy se cítíme šťastní a jak si zatím chceme jít. A hlavně si prosím nemyslete, že není možné si za svým štěstím jít. Jinak byste tu nebyli. 🙂 Vždy existuje nějaká cesta za štěstím – cesta za láskou – ve výsledku je to stejně to jediné, co děláme. 🙂

Pokud jste už našli, co to pro vás znamená štěstí, jděte si za ním a čiňte! Daleko horší pocit v sobě budete mít, pokud zůstanete jen stát na místě a budete přesvědčeni o tom, jak je to všechno těžko realizovatelné, a pak v sobě budete mít jen pocit smutku a prázdnoty, místo toho, abyste udělali svůj první krok. 🙂

Jak se mít rád? Najdi vztah sám k sobě

Všichni pořád mluví o sebelásce, o tom, že je důležité mít vztah k sobě. Ale co to vlastně je? Vždyť mohu přeci milovat druhou osobu, mohu milovat ostatní, své blízké, své přátele… Ale ne sám sebe. To by bylo sobecké myslet jenom na sebe! A sobci jsou špatní. Špatní lidé si nezaslouží lásku. Kdybych měl rád sám sebe, nezasloužil bych si lásku.

Ach ano. Tak k tomu jsme byli vedeni. Od malička jsme byli vychováváni k tomu, že musíme milovat druhé, musíme druhým pomáhat a musíme dělat vše k uspokojení rodičů, jinak si jejich lásku prostě nezasloužíme. Říká vám to něco? Výsledkem takové výchovy je, že nevíme, jak pracovat se svými emocemi, nevíme, jaký máme mít se sebou vztah, ani nevíme, co to znamená “mít se sebou vztah”, odsuzujeme se, porovnáváme, a tak dále, a tak dále… Co kdybych vám řekla, že mít se rád je naprosto zdravé? Že šetřit si lásku pro sebe a dělat věci pro sebe je to nejlepší, co můžete v životě udělat?

Co to tedy znamená mít vztah sám se sebou? Začněte pozorovat, co se vám honí hlavou a co cítíte. Jaké myšlenky to jsou? Jsou o vás nebo o ostatních? Jsou pozitivní nebo negativní? Mít vztah sám se sebou znamená, jak přistupujete k sobě, ke své osobě, ke svému charakteru, ke svým emocím a myšlenkám. Zkuste poodstoupit od své upovídáné mysli a začněte ji na chvíli pozorovat a naciťovat. Najednou uvidíte, zda se odsuzujete, zda se porovnáváváte, zda přemýšíte nad tím, co bude a co bylo místo toho, co právě teď je, a tak dále… Zhodnoťte tuto kupu dat do jednoho přídavného jména a řekněte si na rovinu: “Mám se sebou ________ vztah.” Může být dobrý, špatný, láskyplný, rozporuplný… Je na vás, jak ho popíšete.

Sebreflexe není jediným zdrojem, do kterého se můžete podívat. Jaký máme vztah sami se sebou se reflektuje ve vztazích s ostatními lidmi. A to není pouhé klišé, ale tvrdá pravda. Když někoho odsuzujeme, odsuzujeme tím nějakou vlastnost nebo nějaké chování, které nám připadá nepřípustné. Kdybychom totiž mi takovou vlastnost měli, odsoudili bychom se a nezasolužili bychom si v tu chvíli lásku. Jaký máte vztah s ostatními lidmi? Porovnáváte se často? Díváte se na někoho skrz prsty? Proč? Kdybyste byli na jejich místě a byli jste jimi – skutečně jimi, se vším zázemím, charakterem a se všemi jejich podmínkami – zachovali byste se jinak?

Cesta k sebelásce, k tomu se mít rádi takoví, jací jsme, je v podstatě celoživotní cesta, cesta bezpodmínečné sebelásky, kdy se budeme plně přijímat v přítomném okamžiku, nebudeme od sebe nic očekávat, nebudeme sebou zklamaní, nebudeme se vůbec porovnávat, nebudeme se vůbec odsuzovat. A ruku na srdce – kdo to vůbec nedělá? Učíme se to celý život, ale stojí to za to. Proč? Protože čím víc budeme mít rádi sami sebe, tím víc budeme milovat i ostatní bytosti kolem sebe. To, co nesnášíme na ostatních, nesnášíme i na sobě. To, co milujeme na ostatních, milujeme na sobě. Co na sobě máte rádi? Co máte rádi na ostatních? A co naopak ne? A to, co nemáte rádi, proč si myslíte, že to existuje? Proč si myslíte, že se tak vy nebo ten daný člověk chová?

Cesta sebelásky je cestou hluboké sebereflexe, tolerance, pochopení a láskyplného přijetí, které se následovně bude odrážet i v našich okolních vztazích. Právě proto je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat – jinak nikdy nebudete šťastní. Občas zažijete nějaké záblesky štěstí, lásky a radosti, ale ty později zmizí. Se sebou musí být člověk totiž pořád, 24 hodin denně… A pokud v sobě pěstujete špatné pocity, nejenže nebudete nikdy dlouhodobě šťastní se sebou a ve svých vztazích, ale budete se to také reflektovat na zdraví… Ptejme se sami sebe, naciťujme se, přijímejme se se. Není to lehké, já vím, ale je na nás, nakolik necháme naše srdce volně plynout a nakolik se budeme milovat. Ostatně – láska je naším jediným cílem.