Rubrika: K zamyšlení

Pořád doma, pořád na facebooku či kdekoli jinde a pronásleduje vás pocit nudy? Zkuste se na chvíli úplně odpojit od online světa a podívat se do své duše, do svého nitra, na to, co vám říká vaše srdce.

Snad každý z nás už zažil pocit nudy, prázdnoty, pocit, kdy nevíme coby. Dnešní svět je plný vnějších podnětů, distrakcí, jsme odtahováni od sebe k tomu se neustále něčím zaobírat a dávat energii vně. Tím se ale odtahujeme od sebe, od našeho citu, od toho, co chce naše duše. Pokud si kladete otázku „Co dělat, když se nudím?“ tak dost možná nevíte, co už víc udělat pro to, abyste se cítili naplnění, abyste byli šťastní. Odpověď na to ale znáte jen vy sami, zná ji vaše srdce.

V tuto chvíli je dobré poslechnout váš cit, váš vnitřní hlas, který volá. Dost možná to vypadá, jako že nevolá, jako že „tam nic není“, ale je to jen zdání. Naše duše k nám promlouvá neustále, byť její hlas může být utišený, protože jsme se od něj odpojili, protože jsme sami sobě dlouho nenaslouchali. Zkuste zavřít oči, soustředit se na svůj dech, na své tělo. Zkuste se zastavit, nadechnout se, položit ruku na srdce a cítit, jak bije. Cítit život v něm…

Pod svou rukou cítíte své srdce, cítíte své teplo, soustředíte se jen na něj. Vyjádřete svému srdci uznání a lásku, poděkujte mu, že tam pro vás stále je, že pro vás stále bije. Jak reaguje? Co vám říká?

Pokud jste se od sebe oddálili, napojení na vaše srdce, sídlo vaší duše, může být těžší. To ale ničemu nevadí, je to učení – jako všechno. Je to součást procesu našeho vývoje, našeho léčení, uvědomění si něčeho, co je zapotřebí cítit a znát, abychom si uvědomili náš další krok, který potřebujeme udělat. Dejte si čas, netlačte a sebe, neposuzujte se. Buďte k sobě jemní a přívětiví – jako byste mluvili ke svému nejlepšímu kamarádovi, kamarádce, ke svému milovanému, ke svému blízkému, kterému chcete pomoci… Naciťte se na sebe, naciťte se na svůj cit. Co cítíte? Jak vám je?

Pokud zaháníte pocit nudy a prázdnoty něčím vnějším, dříve či později bude vaše duše volat. Způsoby volání jsou různé. Pokud se dlouho neposloucháme, může se volání naší duše manifestovat v nemoc. To samozřejmě nikdo nechce… Ať už má vaše volání jakoukoli podobu, je dobře, že se nyní ptáte sami sebe, co dělat. Znamená to, že jste si uvědomili, že byste se nyní chtěli cítit jinak, že vám to nestačí, že je čas na změnu…

Klíčem ale není popírat přítomnost. Klíčem je uznat, že to, jak se nyní cítíte, má svou hodnotu, má svůj význam. Z nějakého důvodu jste se octli v této situaci – a to je naprosto v pořádku. Všechno, co jste prožili až do teď, dává naprostý smysl vzhledem k vašemu příběhu. Kdybyste se mohli vrátit zpátky do minulosti, udělali byste něco jinak? Možná si namlouváte, že ano. Ale toto namlouvání je postavené na tom, že už máte informace, které jste před tím neměli. Vaše perspektiva byla obohacena, rozšířena. Takže kdybyste se znovu octli v té samé situaci s těmi stejnými informacemi, věřím tomu, že byste se cítili stejně a jednali stejně. Proto dává smysl, že se nyní cítíte, jak se cítíte.

Přijměme proto to, co se nyní děje. Má to svůj smysl, má to svůj význam. Jak známá spirituální učitelka Teal Swan řekla „You have to lose yourself to find yourself.“ neboli „Musíte se ztratit pro to, abyste se mohli nalézt.“ A přesně tak to vidím a cítím. První krok je přijetí reality a její uznání, že to, co se děje, je v pořádku. Až poté, co prožijeme, co jsme prožít měli, se můžeme posunout dál a naši perspektivu, naši realitu rozšířit.

Nuže dobrá, ale co teď? Prostě se ponořte do sebe. Možná je to abstraktní a neuchopitelné, protože jsme k tomu nebyli vedeni. Byli jsme vedeni jen k tomu se zabezpečit a tak dále. Nyní je však čas na to objevit, co v nás dřímá. Náš cit, naše duše totiž moc dobře ví, co dělat. Stačí se „jen“ očistit od nánosů, přesvědčení a názorů, které nejsou naše a náš vývoj limitují. Existuje mnoho způsobů, jak se očistit od myšlenek, které nejsou naše. Já bych vám však v tuto chvíli doporučila se ponořit do ticha – do ticha své duše, kdy naše srdce promlouvá. Napojit se na své Vyšší Já, kde existuje jen přítomnost bez jakýchkoli myšlenek.

Jak toho dosáhnout? Meditace všímavosti nebo mindfulness meditace je skvělým nástrojem k tomu soustředit se na ticho v nás. Dost možná jste už o této meditaci slyšeli. Doporučuji vám se podívat na video Teal Swan, která Mindfulness meditaci vysvětluje velmi jasně. Je však v angličtině, takže se připravte na procvičování. 🙂 Pro ty z vás, kteří se na video podívat nechtějí nebo zrovna neoplývají skvělou úrovní angličtiny vám mohu shrnout její vysvětlení, které se mi zdá prostě geniální. Podstatou mindfulness meditace je stát se vědomým pozorovatelem – nejprve vnějšího světa (soustředím se na vnější podněty, zvuky, vjemy na svém těle, atd.) a pak světa vnitřního, kdy pozorujeme naše myšlenky. Snažíme se jich nechytat, nepokračovat v myšlenkovém řetězci. Pouze pozorujeme, co se v naší hlavě odehrává a pak tomu dáme „nálepku“ – například – tato myšlenka je „negativní“ nebo „pozitivní“. Myšlenky můžeme dávat do svých vlastních rubrik, ale nijak je neposuzujeme, že jsou špatné nebo dobré…

Při mindfulness meditaci se soustředíme na mezery mezi myšlenkami, na ono „ticho“. Mindfulness meditace je těžká v tom, že na to nejsme zvyklí. Úkol mysli je neustále se něčím zaobírat, nad něčím přemýšlet, něco tvořit. To je naprosto v pořádku, proto byla stvořena. Nicméně nemusíme být jejím otrokem, můžeme ji vycvičit k tomu, aby nám sloužila. Můžeme ji vycvičit tak, aby nás neovládala, ale aby sloužila účelu, který ji dáme – což může být soustředění se na nějaké určité téma, které chceme vyřešit apod. Cílem mindfulness meditace je však se od mysli oddálit, trochu se od ní oprostit tím, že ji pozorujeme, a tím uvidíme, jaké myšlenky se v naší hlavě odehrávají. Zatímco „nálepkujeme“ naše myšlenky, soustředíme se na ticho mezi nimi. V tu chvíli cítíme naši duši, náš cit, který není nijak ohraničený. Ze začátku se nedoporučuje tuto meditaci praktikovat déle než 10 minut. Mohlo by to být pro nás náročné a zbytečně frustrující, protože pro člověka, co ji nikdy nedělal, je to velký nezvyk. Pokud se vám ale meditace zalíbí a naleznete v ní význam, můžete postupně čas prodlužovat. Mindfulness meditace je velmi mocná – Buddha v ní našel onu sílu a schopnost odosobnit se od událostí našeho života a vidět to, že nejsem „jen“ ego a mysl, ale že jsme něco víc – protože jsme schopni tyto myšlenky pozorovat. Tím jsme pak schopni vnímat náš život ne jen jako jedno velké drama, ale postupně kultivujeme soucit, lásku, pochopení a toleranci vůči ostatním.

Existuje zajisté mnoho dalších způsobů, jak se nacítit na své srdce, na svou duši. Každému vyhovuje něco jiného, nicméně hlavní je schopnost odlišovat strachy a iluze (které jsou často jen v naší mysli) od našeho citu, od našeho vnitřního hlasu. Nás vnitřní hlas promlouvá neustále, stačí se pozorovat a snažit se ho identifikovat. Nemusíte nutně praktikovat zrovna meditaci mindfulness na to, abyste ho poznali. Náš vnitřní hlas k nám promlouvá skrze pocit. Častokrát je to ta první odpověď, která k nám přichází poté, co se sami sebe zeptáme na jakoukoli otázku. Nicméně obecně je doporučeníhodné svou mysl trénovat, abychom dokázali rozeznat, zda promlouvá náš strach nebo právě naše duše, která je v podstatě láskou, vírou a napojením. 🙂

Pokud si nevíte rady, jak se vyznat mezi tím, co skutečně cítíte, co chcete, můžete také praktikovat metodu sebelásky od Teal Swan, která je velmi jednoduchá. Zeptejte se sami sebe – v jakékoli situaci: „Co by v tuto chvíli udělal člověk, který se má rád?„. Odpověď na tuto otázku přijde intuitivně a je právě oním napojujícím mostem na naši duši. Mnoho z nás se totiž v sobě nemá rádo. Jsme odpojeni od svého citu a trpíme nedostatečnou sebeláskou. Tato otázka a odpověď na ni v jakémkoli okamžiku mohou náš život transformovat do něčeho naprosto nádherného, protože v tu chvíli promlouvá vaše duše – skutečně. 🙂

Mnoho z nás také cítí svůj cit, svou duši, přímo skrze své tělo, skrze vjemy v něm. Naše tělo je chrámem naší duše, je nástrojem, skrze který naše duše promlouvá, dává nám signály. Proto pokud chcete cítit svou duši, zkuste nejprve cítit své tělo. Začněte pozorovat emoce, které se v něm odehrávají. Pozorujte vjemy ve svém těle, staňte se citlivější bytostí. Můžete své tělo rozproudit v dynamické meditaci, při sportu, můžete se na své tělo nacítit skrze masáž. Způsobů je mnoho…

Jestli hledáte i tak nadále pomoc a nevíte, jak se napojit na svůj vnitřní hlas, mohu vám doporučit své terapie, které na to jsou zaměřené. Kombinuji různé terapie právě se záměrem návratu k sobě. Abyste byli schopní najít pravdu v sobě, napojit se na svůj cit, na svou duši, na své srdce. Můžete se podívat také na mé recenze. Věřím tomu, že vám mám co nabídnout a bude mi ctí vás potkat a inspirovat vás na vaší cestě léčení. 🙂

S láskou

Vaše Nuataa Sonáya <3

Jaký by byl asi návrat do dětství, kdy jsme si nemuseli dělat starosti o peníze, o práci, kdy jsme mohli dělat, co jsme chtěli? Kdy jsme dělali, co nás bavilo, kdy jsme věřili, že pohádky jsou opravdové a naše fantazie neměla žádné hranice? Kdysi jsme přirozeně byli plní lásky a štěstí, měli spoustu motivace a nápadů, byli jsme spontánní a milovali život. Kdysi jsme znali odpověď na otázku, jak být šťastný – prostě jsme štěstím žili, žili jsme životem v nás i kolem nás.

Co se ale stalo, že jsme tuto jiskru do života ztratili? Kdy jsme se rozhodli, že je třeba si najít perspektivní práci, vydělávat co nejvíc peněz, zabezpečit se a vlastně si stále jen dělat starosti? Když už teda ve svém životě odvedeme nějakou „dobrou práci“ nebo zažijeme nějaký úspěch, odměníme se zábavou, dobrým jídlem, krásnými zážitky – stejně tak jako rodiče odměňovali nás, když jsme byli malí. Když jsme od nich dostali uznání a pochvalu, když jsme udělali něco, co považovali za správné.

Když jsme se narodili, byli jsme zahrnováni bezpodmínečnou láskou. Rodiče nám věnovali veškerou pozornost a udělali pro nás první poslední, abychom byli zdraví a šťastní. S postupnou socializací a výchovou však byl na dítě vyvíjen nátlak, aby se „nějak chovalo“. Muselo začít rozlišovat mezi tím, co je dobré a co špatné podle standardů společnosti a kultury. Začaly nastávat konflikty mezi tím, co chtělo dítě a co chtěl rodič. Mnoho nevyřešených traumat a problémů jsme pak uložili do nevědomí, protože jsme nevěděli, jak se s tím vypořádat.

Následky a důsledky

V dnešní společnosti neumíme zpracovávat své emoce a nevíme jak vědomě vychovávat děti. Nedíváme se na ně jako na čistou duši, která sem přišla s nějakým záměrem a my jsme svědky jejího růstu. Díváme se na něj, jako že potřebuje zformovat do těch „správných“ standardů, potřebuje vychovat, aby vědělo, jak „se chovat“. Taková výchova vede k tomu, že si mnoho traumat z našeho dětství neseme do dospělého života. Nevědomě nás pak ovlivňují a jsou příčinou našeho neštěstí, našich strachů a nevědomých vzorců. Pokud chce člověk vést šťastný, vědomý život, musí umět nalézt způsob, jak z nevědomého činit vědomé. Jinak bychom neustále žili ve strachu. Podívejme se, jak žijeme. Mnozí z nás se uvnitř sebe stále jen bojí, abychom neudělali nějakou chybu, abychom nenaštvali ostatní, abychom vše „dělali správně“. Integrovali jsme do sebe hodnoty našich rodičů, naší společnosti, přijali je za své a podle těchto standardů nyní měříme i sami sebe.

Odpojili jsme se od vlastního cítění, od vlastní přirozenosti, která v nás kvetla a vedla nás směrem, kterým jsme chtěli jít. Přestali jsme věřit sami sobě, přestali jsme věřit, že můžeme mít, co chceme, že můžeme dělat, co cítíme. Přestali jsme být přirozeně šťastní. Byl to přirozený vývoj událostí, učení, socializace. Život „není jednoduchý“, rodiče a společnost mají pravdu v tom, že je dobré „se o sebe umět postarat“ – najít ve svém životě zodpovědnost a zabezpečení. Rodiče mají o své dítě strach, chtějí pro něj jen to nejlepší. Milují ho, ale nevědomě na něj reflektují své strachy, své nevědomé vzorce. Je samozřejmé, že dítě ještě není dostatečně zodpovědné a uzemněné na to, aby si uvědomilo možná nebezpečí. Cílem ale není dítě limitovat „v jeho rozletu“ a formovat jeho realitu. Cílem je dítě ochránit a vytvořit pro něj bezpečné prostředí, aby mohlo dělat, co cítí. Negativní fokus se v tu chvíli stává fokusem pozitivním. To je úplně něco jiného než se stále strachovat, dělat si starosti a na své dítě reflektovat své strachy.

Jak k dítěti = k našemu emočnímu já správně přistupovat?

Dítě je jako semínko, které když zasadíme, nevyroste z ně krásná květina tím, že ji budeme odměňovat nebo trestat na základě toho, jak si myslíme, že by měla růst. Ze semínka vyklíčí krásná květina jen neustálou podporou, když jí dáme teplo, vodu, výživu – když ji zahrneme naší bezpodmínečnou láskou. Pak můžeme s obdivem pozorovat, jak krásně kvete, jaké krásné barvy má, jak voní, jakým životem kypí…

Všichni jsme děti. Nikdy jsme nevyrostli. Většina našich stínů, věcí, co nám vadí, většina našich problémů má své kořeny v dětství. Tvoří se do našich 7 let. Mnohá stará zranění jsme tehdy vytlačili do nevědomí a je na nás, zda se rozhodneme si tyto rány zvědomit a zahojit. Jednou z cest je právě terapie vnitřního dítěte, která je velmi efektivní, protože jde do skutečné hloubky. Tím, jak léčíme své vnitřní dítě, léčíme i naši dospělou ženu / dospělého muže, integrujeme své stíny, prosvětlujeme je naším vědomím a láskou a stáváme se celistvou bytostí.

Tak jaká je odpověď na to, jak být šťastný?

Na cestě uzdravení mého vnitřního dítěte sehrála velkou roli světoznámá spirituální učitelka Teal Swan, která pomohla světu právě učením, že základem veškerého našeho úspěchu, štěstí a žití v lásce je sebeláska a přístup k našemu emočnímu já, k sobě uvnitř sebe jako k dítěti, které je stále plné nekonečného potenciálu. Musíme nejprve umět milovat sebe, abychom mohli milovat ostatní a abychom mohli milovat svět. Musíme být nejprve šťastní sami se sebou, musíme se do sebe vlastně zamilovat, zamilovat se do našeho vnitřního dítěte, které reflektuje naše emoční já, a neustále ho podporovat, abychom mohli kvést, abychom mohli být skutečně šťastní. Taková je cesta k trvalému štěstí.

Odpověď na to, jak být skutečně šťastný, je zároveň odpovědí na to, jak se mít rád a jak se bezpodmínečně přijímat. Celý život prosvětlujeme naše stíny, přijímáme naše stránky, které jsme kdysi dávno potlačili, odmítli, nepřijali. Zbavujeme se nevědomých vzorců a nahrazujeme je za vzorce nové, které nám slouží a prospívají. Je to proces léčení.

Teal Swan terapii vnitřního dítěte spojila s terapií absolutního přijetí našich emocí, která jí zachránila život. Vynalezla Proces scelování, který je mocným nástrojem léčení i těch nejtěžších a nejtragičtějších případů. Pokud si chcete tuto terapii vyzkoušet, můžete se podívat na její video Emoční budíček nebo vyzkoušejte terapii se mnou. Proces scelování praktikuji již několik let a změnil mi celý můj život.

Co musíte vědět

Každému, kdo hledá cestu k tomu, jak se mít doopravdy rád/a, doporučuji knihu Stíny před úsvitem, která je základní učebnicí sebelásky. Už jsem ji dala i doporučila mnoha lidem a mám na ni jen samé pozitivní ohlasy. Všechny jiné psychologické či motivační knihy na ni prý nemají, protože Teal dokáže jít do opravdové hloubky a klást ty správné otázky. Jednoduše, jemně a velmi jasně vás povede na cestě sebelásky vstříc pravdě a štěstí tak, abyste si na vše odpověděli jen vy sami.

Pokud byste chtěli terapii vyzkoušet, ale ještě si nejste jistí zda do toho se mnou jít, můžete se podívat na mé recenze nebo si přečíst něco o mně. Věřím, že vám mohu pomoci na vaší cestě za sebeláskou a sebepřijetím. Takový život je pak život, kdy každé ráno chcete vyskočit z postele, jak moc se těšíte na nový den – stejně tak jako malé dítě. 🙂

Budu se na váš těšit!

S láskou

Vaše Nuataa Sonáya <3

Duše a tělo, tělo a duše… Mnoho z nás se vztahuje spíše ke svému tělu na úkor své duše, jiní k duši a málo ke svému tělu… V dnešní společnosti je kladen důraz na péči o tělo a o fyzické zdraví. Sportujeme, nakupujeme zdravotní doplňky, utrácíme peníze za léky, zdravý životní styl je trendy… Ale uniká nám, že tělo a duše jsou úzce spjaty a i když se budeme snažit být sebevíc zdraví, ale budeme ve výsledku nešťastní, moc daleko to nedotáhneme.

Ve spirituálních kruzích jsem naopak zaznamenala tendenci vztahovat se spíše ke své duši a na tělo zapomínat. Tělo jako by bylo vězením naší duše a něco podřadného. Dříve jsem to také tak brala, ale později mi došlo, jak se tím ochuzuji o velké učení. Učení, které nám planeta Země nabízí. Učení skrze naše tělo…

Vše je jedno, vše je součástí zdroje. Ať už je to kočka, kámen, my nebo chlup na polštáři. Vše je součástí nekonečného proudu vědomí, má vlastní existenci, bytí a vědomí. A to včetně našeho těla, které je božským nástrojem pro lidskou zkušenost zde na Zemi.

Vždycky jsem si říkala, že chci žít harmonii s přírodou, v napojení na Matku Zemi. Není však většího napojení na Zemi než skrze své tělo. Tělo je výplodem Matky Země a darovala nám ho proto, abychom zde na Zemi mohli kráčet vstříc našemu poselství a učili se bezpodmínečné lásce. Alespoň tak to vnímám já…

Tělo, tělesné prožitky, vjemy a emoce, které skrze tělo prožíváme, jsou skvělou cestou jak pochopit svou duši a jak naslouchat své intuici. Intuice není nic jiného než onen vnitřní hlas a pocit, kudy máme jít a kudy ne, i když nám nad tím často zůstává rozum stát… Když ji poslechneme, vždycky to dobře dopadne. Alespoň to je má zkušenost… O ten niterný pocit, vnitřní hlas, který nám šeptá, co dělat a co ne, kudy jít a kudy ne, se však musíme samozřejmě řádně starat, abychom nebyli rozptylovaní integrovanými strachy a vzorci, které nepatří nám. Práce se stíny je tudíž na místě. A nejen to, práce s naším tělem je na místě rovněž…

Tělo nám slouží a je tu vždycky s námi. Pokud nám začne vypovídat, je nám zle, nevolno či jsme nemocní, vždy je to signál z naší duše, že jsme na něco zapomněli, něco jsme opomněli, že nám něco uniká… A je třeba se k tomu vrátit a poslechnout to. Poslechnout sebe. Často to však není tak jednoduché, jak se může zdát. Vím, o čem mluvím. Celý život se potýkám s různými psychosomatickými nemocemi a snažím se je řešit. Medituji, analyzuji, pečuji o své tělo, o svou duši, prostě se snažím… Ale i tak je to často obtížné… Co s tím?

Jednou z možností, jak najít příčinu svých neduhů, je meditace, při které se soustředíme na problematickou část těla a mluvíme k ní. Každá část našeho těla má totiž své vědomí a může k nám promlouvat, pokud jí dáme prostor a pokud uvěříme, že to opravdu funguje. Tím totiž pochybnostmi neblokujeme fungování této metody a neutišujeme tak hlas našeho těla, které tolik chce naši pozornost… Jak mluvit ke své bolesti či nemoci se můžete více dozvědět ve videu Teal Swan, světoznámé spirituální učitelky. Obecně řečeno však každý může udělat svou vlastní meditaci pod vedením své intuice – zklidníme myšlenky, soustředíme se na dech, pak na svou problematickou část, pozorujeme jí, cítíme jí… A ptáme se své problematické části „Co ti schází? To ti chybí? Co mi chceš říct? Co pro tebe mohu udělat?“ atd. Následujte svou intuici, hlas uvnitř sebe – povede vás.

Pokud na sobě chceme pracovat, poznávat sami sebe a být šťastní, je doporučení hodné nepotlačovat své tělo, ale řádně se o něj starat jako o chrám své duše. Na kurzech Umění vědomého bytí jsem se naučila, že 3 klíče k energii jsou 1) pohyb, 2) dech a 3) zvuk. Všechny tyto klíče jsou úzce spojené s naším tělem. Stejně tak můžeme dosáhnout rozšířených stavů vědomí při extatickém šamanském bubnování a tanci nebo při tantrickém cvičení kvantové vlny. Zapojení těla do naší duchovní zkušenosti je mocnou technikou, jak poznat sami sebe.

Péčí o své tělo pečujeme o svou duši. Pozorováním našich emocí, jejich detekcí a definicí poznáváme sami sebe. Pozorujeme vjemy v našem těle a nasloucháme tak duši, která skrze tělo promlouvá. Čelíme tak naší skutečné pravdě, čelíme tak sami sobě. Skvělou terapií a hlubokou prací na sobě je také masáž. Hloubková masáž od vědomého terapeuta, který s klientem pracuje na mnoha úrovních. Klient během masáže aktivně pracuje s dechem a čelí strachům a myšlenkám, které se v těle manifestovali. Vědomě pracuje s bolestí, uvolňuje se do ní, pouští to staré a vytváří prostor pro nové… Pravidelnými terapiemi člověk své tělo zcitlivuje a stává se obecně citlivější bytostí. Citlivější bytostí na jemné vjemy, emoce, pocity, signály naší duše… Naše tělo je darem, chrámem naší duše. Můžeme ho využít ke svému růstu a k opravdovému léčení.

Ne nadarmo se říká „Jste to, co jíte!“ I já věřím tomu, že zdravý životní styl by měl být součástí komplexního balíčku práce na sobě. Ať už tedy cvičíme, děláme jógu, meditujeme, chodíme na masáže nebo se zdravě stravujeme, vždy pečujeme o sebe. Vyjadřujeme si tím lásku, pozornost a pečujeme o dobrý stav našeho bytí. Pracujeme na tom, abychom byli šťastné, zdravé a vědomé bytosti. A to je náš cíl. Alespoň můj ano. 🙂

A jak na sobě pracujete vy?

Těším se na vaše odpovědi!

Vaše Nuataa Sonáya <3

Smysl utrpení

Jak tak procházím svým životem, učím se a objevuji, uvědomuji si, že veškeré utrpení, které existuje, je nástrojem, kontrastem, k tomu, abychom se vždy něco naučili. Když se podívám zpět, vidím, že vše, co jsem zažila, vždy mělo nějaký smysl, díky tomu jsem si něco uvědomila a rozšířila svou perspektivu… Nasměřovalo to mou cestu a věděla jsem tedy, kudy mám jít...

Zatímco se život děje, nese sebou mnoho bolestivých situací. Často mi je z něčeho smutno, pláču, někdo mi ublíží nebo mi je něco líto… Ano, to je život. Život, ve kterém se stále učíme přijmout sebe a vše kolem nás. Přijmout vše, co se děje, chápat to v celistvosti a pěstovat lásku a soucítění…

Co se mi ale během života neosvědčilo, je žít ve strachu, zatnout se, něčemu se vyhýbat a mít vůči něčemu odpor, rezistenci… Ať už uvnitř sebe nebo vně. Pokud máme vůči něčemu rezistenci, znamená to, že to odsuzujeme a nechápeme tak smysl daného kontrastu v jednotě a celistvosti. Nejsme schopní se oddálit od svého ega a vidět širší perspektivu.

Strach z bolesti a ze smrti

Pud sebezáchovy ega je v podstatě strach – konkrétně strach ze smrti. To je celkem logické – kdybychom neměli strach ze smrti, klidně bychom mohli v přírodě zemřít. Strach ze smrti je strachem všech našich strachů – všechny strachy pod něj spadají. Strach má za cíl nás chránit. Na vědomé úrovni je strach ze smrti iluzí, protože smrt je iluzí… Opakem smrti není život. Opakem smrti je narození, počátek… Přišli jsme sem do tohoto těla, abychom zažívali lidskou zkušenost a něco se naučili. Až náš život v tomto těle skončí, bude pokračovat dál. Nejsme jen tělem, jen hmotou, jsme duší, jež má svůj cíl: žít přítomně život teď a tady. Vědomí, že jednou zemřeme a bolest, kterou prožíváme, obojí nám slouží jako nástroj k tomu, abychom si uvědomovali život v našem těle, abychom jej mohli zažívat, vztahovat se k němu a plně prožívat každý den, každou sekundu. Naším úkolem však není žít v bolesti a ve strachu, ale nacházet víru a lásku, strach naším vědomím přetvářet.

Když v životě prožívám nějaké trápení, bolest uvnitř sebe, a bráním se jí, vůbec tomu nepomáhám. Když se té bolesti vyhýbám, stejně si mě dřív nebo později znovu najde. Třeba v jiné podobě, ale najde… Znovu se objeví, protože má vždy nějaký význam, nese nějaké poselství. Je to hlas naší duše, která už neví, jak jinak má volat, abychom ji vyslyšeli. Klíčem tedy není se bolesti / strachu bát, ale plně tyto emoce uznat a prožít. To je skutečná meditace proti strachu, proti bolesti, je to meditace přijetí…

Poselství uvolnění

Když se do bolestných emocí a svých strachů dostatečně uvolním a přijmu je, nějakou dobu mě to bolí a jsem v jakoby v nebezpečí, ale pak bolest přechází, odchází… Máme v sobě zakódováno, že se do bolesti nemůžeme, nesmíme uvolnit. Jakákoli bolest pro nás automaticky znamená smrt, máme z ní strach. Ale pokud s ní vědomě pracujeme a víme, že má nějaký význam, můžeme přenastavit naši mysl na to, aby se jí nebránila. A o to rychleji pak přejde a přichází uvědomění, ponaučení a rozšíření naší perspektivy…

Uvolňovat se do našich strachů a do naší bolesti je umění. Umění vědomého života, umění víry. Pro náš pud to nedává smysl, ale když držíme onu pevnou víru, že víme, že „bude dobře“, že přestože to teď bolí, dříve nebo později to pomine…, v tu chvíli pevně věříme v lásku. V tu chvíli pevně věříme v to, že „všechno dobře dopadne“, „že to tak má být“. Věříme v naději, ve světlo, v to, že konec je vždy dobrý – protože potom, co to všechno prožijeme, zažíváme uvědomění, blaženost, lásku…

Pokud vědomě přenastavíme naši mysl na to, že se nemusíme bát bolesti, ať už psychické nebo fyzické (která je manifestací bolesti psychické), jsme schopní zvládat život daleko lépe, s lehkostí a přehledem. V tu chvíli doopravdy věříme, že jsme součástí jednoho celku. Protože utrpení najednou dává smysl… Uvědomíme si, že to, co tu vlastně všichni děláme, je, že se učíme milovat. Bezpodmínečně milovat sami sebe, všechno kolem nás, všechny tvory, celý Vesmír… Láska je to, co všichni chceme, po čem toužíme. Bolest, utrpení a strach jsou našimi nástroji k tomu, abychom mohli temnotu přetvořit ve světlo, abychom ji mohli pochopit, přijmout a prosvětlit ji naším vědomím.

Meditace proti strachu

Tento princip „uvolnění se do bolesti“ jsem si uvědomila při analytické meditaci, kterou ve svém životě ráda praktikuji. Jakým překvapením pro mě pak bylo, že Teal Swan, světoznámá spirituální učitelka, objevila transformující metodu integrace emocí a práci se stíny, která je tomuto principu dost podobná. Alespoň v jádru ano. Teal Swan prošla obrovským utrpením ve svém životě a když se jednou znovu ocitla v zajetí svého trýznitele, rozhodla se „spáchat emoční sebevraždu“ tím, že se odevzdala absolutnímu zoufalství, bezmoci a smutku, protože už nemohla dál. V tomto momentu se naprosto odevzdala emoci, které vždy utíkala. Odevzdala se té obrovské bolesti, odevzdala se v podstatě smrti… Za nějakou dobu, když tam tak seděla ve svém vězení, prošla celou řadou emocí, naplno, brutálně naplno… A pak zjistila, že po temnotě následuje světlo. Tím, že se naplno odevzdala těmto emocím, této emoční smrti, úplně je prožila a přijala, tak se pak najednou cítila líp… To byl klíčový moment v jejím životě. Později na základě něj vyvinula metodu Proces scelování, kterou transformuje svět a pomáhá i těm nejtěžším psychickým případům napříč zeměkoulí. Je to v podstatě meditace proti strachu, meditace absolutního přijetí všeho, co se v nás děje.

A k jakému dalšímu milému překvapení jsem dospěla poté, když jsem se doslechla, že jádrem Buddhovy Vipassany je „uvolnit se do nepohody“, která spočívá v tom, že člověk dlouhé hodiny nehybně sedí v lotosu a prodýchává bolest, která k němu přichází, přijímá ji. Tato bolest je pudem sebezáchovy, je strachem ze smrti. Je možné se do ní uvolnit, ale jen pokud vím a věřím, že mě to dlouhé sezení nezabije, že neumřu… Jinak se mé ego přirozeně bolesti brání. A faktem je, že já opravdu neumřu, překonám svůj strach z bolesti, z utrpení, ze smrti. Výsledkem je, že nabyju ještě silnější víru ve světlo, budu mít o otevřenější a láskyplnější srdce – protože jsem zase něco překonala, znovu jsem něco přijala a svým vědomím to přetvořila v lásku…

Uvolnění do nepohody / bolesti je v zásadě klíč k léčení při hloubkových masážích, které jsou v podstatě silnou meditací uvolnění se do bolesti. Manifestované myšlenky a špatné emoce jsou uložené v těle. Když klienta vědomě hloubkově masíruji na zatuhlých a bolavých místech, klient bolest prodýchává, prožívá a pouští. Nezatíná se, ale uvolňuje se. Uvolňuje se, protože věří, že tím, že ji takto prožije, pak přijde uvolnění a svoboda… Svoboda od utrpení, od bolesti, starých zranění a vzorců, které nám už neslouží… Díky pravidelným terapiím pak přenastavuje svou mysl na to, že bolest, kterou pociťuje, má svůj smysl, svůj význam, nebojí se jí, prožívá ji, učí se od ní a pouští ji… A v tu chvíli je vytvořen krásný nový, čistý prostor, nová perspektiva, nový náhled na život… Od masáže pak odchází pln uvědomění, očištění a energie na svou vědomou tvorbu.

Další možnou konkrétní meditací proti strachu je meditace všímavosti neboli mindfulness meditace, o které píšu ve svém článku „Co dělat, když se nudím? Podívej se do svého nitra„. Doporučuji vám si jej přečíst. 🙂

Pokud často trpíte strachem či úzkostí a nevíte, jak si poradit, nabízím vám svou pomoc prostřednictvím svých online terapií. Společně probereme vaše trápení a problémy. Věřím tomu, že nalezneme řešení, které vám pomůže se se strachem vypořádat.

Vaše Nuataa Sonáya <3

Lidová přísloví v sobě obsahují opravdovou moudrost. Jsou spojena s kolektivním vědomím, naší lidskou zkušeností a univerzální pravdou. Alespoň tak to vnímám já a často ve svých myšlenkách na něco přijdu a vzpomenu si, že to nějaké lidové přísloví říká.

Před tím, než jsem se „probudila“ jsem si tohoto přísloví sice byla vědomá, ale nevěděla jsem, co s ním mám dělat. Měla jsem nějaké zdravotní problémy, ale byla jsem natolik uvězněná v matrixu a v přejatých konceptech své mysli, že jsem nebyla schopná tuto moudrost aplikovat ve svém životě. S postupem času, jak jsem se začala čím dál tím víc zabývat pozorováním svých emocí, prací se svou myslí a spiritualitou, mi to všechno docvaklo. Konec konců sám světoznámý doktor Bruce Lipton o tom mluví a tvrdě tak jde proti farmaceutickému průmyslu. Klobouk dolů, že má tolik odvahy a toto poselství šíří dál a mluví opravdu nahlas.

Jistě jste už několikrát slyšeli, že si vytváříme realitu sami. Sám Buddha řekl: „Je to tvoje mysl, která vyváří tento svět.“ Jak si toto ale vyložit? Jak to pojmout tak, abychom svůj svět začali přetvářet do takového světa, který chceme? Jak to udělat tak, abych se ve svém těle, ve svém životě, cítila lépe, zdravá a šťastná? Dřív jsem to tak úplně nechápala. Bylo to pro mě moc abstraktní. Pak jsem ale začala pozorovat svou mysl a základní myšlenky, základní přesvědčení, které se mi v mé mysli často opakovaly. Zjistila jsem, že mi tyto myšlenky nedělají dobře. Dostávají mě do stresu, frustrace, zoufalství, a do dalších nehezkých pocitů. Tím, že jsem tyto myšlenky zpozorovala a identifikovala je, dokázala jsem nad nimi získat nadhled, takže jsem již nebyla jejich otrokem. Z nějakého důvodu jsem se těchto myšlenek držela. Vždycky je nějaký důvod, proč si myslíme, co si myslíme. Tato přesvědčení nám něčím slouží, něco nám dávají. Je zapotřebí se ptát co je to to, co nám dávají… Je to vždy nějaký pocit. Např. dříve se mi nelíbilo, že když jsem studovala a chystala jsem se na zkoušku, lidé kolem mě mi věřili, fandili mi a říkali mi: „Ty to zvládneš!“, přestože vůbec nevěděli, o čem ta zkouška je a jak je těžká. Tím mi dávali velkou zodpovědnost, protože jsem je nechtěla zklamat. Nechtěla jsem tedy přijímat jejich lásku a podporu, stranila jsem se jí, protože jsem si myslela, že když je zklamu, jejich lásku si nezasloužím. A jaká je ta hlavní myšlenka, která udává směr všem těmto pocitům? To, že si nezasloužím lásku, že jí nejsem hodna. A proto jsem se rozhodla na této myšlence pracovat a ptala jsem se sebe samotné, zda je pravdivá.

Proč se o tomto rozepisuji? Protože to, co si myslíme, to, čemu věříme, je určitá naše víra. A pokud nám naše víra, jakékoliv naše myšlenky, nedělají dobře, pokud se kvůli nim cítíme špatně, je jasné, že naše realita a vnímání světa stejně tak jako naše zdraví na tom nebudou dobře. Pokud si přejeme být zdraví a šťastní, pokud chceme změnit vnímání našeho světa a cítit se v něm dobře, musíme pracovat s naší myslí, s našimi myšlenkami o tomto světě a o nás samotných. Vše, co se nám na tomto světě, ať už se to týká nás, našich vztahů nebo čehokoli jiného, nelíbí, podívejme se na tyto myšlenky, na tato přesvědčení, a pozastavme se nad tím, co s těmito myšlenkami můžeme udělat. Chceme se jich držet? Stojí nám za to se se jich držet a necítit se tak dobře, být nezdraví a nešťastní? Základem je rozhodnutí, že to opravdu chcete změnit. Toto rozhodnutí však musí pocházet ze srdce, z čisté lásky k nám samotným, nikoli z nepřijetí současné reality a nebo nás samotných. Pokud totiž budeme vzdorovat přítomnému okamžiku a tomu, co je, budeme to ještě více přitahovat. Mou zkušeností je, že nejprve musíme přijmout současnou realitu, pochopit, že má smysl a nějaký účel, obejmout ji láskou a chápat, že má svoji validitu, svou hodnotu. Do teď nám sloužila. Ale až to uděláme, až ji přijmeme, můžeme se rozhodnout jít dál a začít tvořit něco jiného… Už nastal čas vytvořit nový prostor. Pustit přesvědčení stará a přijmout přesvědčení nová, se kterými se budeme cítit dobře. Kdy budeme tvořit novou, hezkou realitu a zdravý, šťastný život.

Jak s našimi klíčovými přesvědčeními pracovat, jak je změnit, jsem se rozepsala v mém článku „Jak změnit své myšlení a začít přitahovat do svého života to, co opravdu chcete„. Samotný název může znít na někoho až moc eso, tomu věřím, ale myslím, že každý chápe, jak je důležité pracovat se svou myslí, protože právě ta nám udává naše vnímání světa, to, jak se v této realitě, v našem životě cítíme. Závisí na tom naše zdraví a štěstí. Právě proto je v dnešní době, kdy mnozí z nás žijí často v myšlenkách, kdy se něčeho obáváme, něčím se trápíme, máme starosti, a podobně, právě proto je základní se pozastavit nad tím vším a rozhodnout se žít vědomý a šťastný život. Za zkoušku to stojí, to vám garantuji. 🙂

S láskou

Vaše Nuataa Sonáya <3

Čím dál tím víc mi dochází, jak když po něčem toužíme a nemáme to, záleží to stejně jen a jen na nás, zda to budeme mít či ne… Záleží na nás, zda se tomu otevřeme, zda otevřeme svá srdce tomu, co chceme… Zda se oprostíme od přesvědčení, myšlenek a konceptů, které nám brání v tom, co chceme… Když začneme věřit a začneme kráčet ve svých myšlenkách vstříc tomu, že je to možné, že je to dosažitelné, když se otevřeme tomu prožívat právě onu radost a lásku vůči objektu naší touhy, začínáme v tu chvíli tvořit realitu, do které objekt naší touhy vstupuje, protože ho vítáme s otevřenou náručí a nemáme vůči němu žádnou rezistenci…

Nechme se vést vírou v našem srdci. Naše srdce moc dobře ví, co chce. Neklaďme mu překážky, nesnažme se ho limitovat… Zkusme se alespoň otevřít tomu, otevřít se té myšlence, že je možné dostat to, po čem toužíme… Mluvím zde stále obecně, ale je to pro to, že v mém životě je to aplikovatelné na cokoli… Mohu to dát na příkladu hudby, aby to bylo jasnější… Od mala jsem milovala hudbu. Milovala jsem hru melodií, tónů, rytmů… Vždy jsem hudbu ve svém bytí vítala, ale nevěřila jsem se na to se k ní vztahovat. Důvody jsou různé a o nich tu nyní povídat nechci. Ale vždy jsem si přála nejen tančit a hudbu přijímat a kovibrovat s ní, ale chtěla jsem ji vždy také vytvářet…

Tak či tak jsem alel nikdy nevěřila na to, že bych já mohla být takovým tvůrcem, takovým umělcem… Proto jsem k tomu nikdy neměla dostatečnou motivaci, abych se sama od sebe učila, abych sama od sebe zpívala… Místo toho jsem ale hudbou žila. Dovolila jsem si přijímat její krásu v tom, že jsem ji poslouchala, nechala ji skrze sebe proudit, neustále nacházela nové písničky… A čím více jsem cítila radost a vášeň ve svém srdci, nepřemýšlela a místo toho jsem prostě tančila, užívala si ji, dovolila jsem si alespoň užívat to, že existuje v mém bytí.. Otevírala jsem se jí… A zákony Vesmíru mi pomohly... Svou vášní k hudbě se kolem mě najednou začali objevovat hudebníci, kteří hudbu milují stejně jako já… A já pouze skrze to, že jsem si dovolila cítit lásku k hudbě, jsem ve své realitě otevřela dveře hudbě jako takové, včetně jejích tvůrců. Proudila jsem láskou k ní a žila jí. Neustále měla sluchátka na uších, všude s sebou brala repráčky, znala spoustu písní… Tím, že jsem hudbou žila, tím jsem také byla obklopená bytostmi, které jí žily také… A postupně, pomalu ale jistě, se jiskřička v mém srdci zvětšovala. Začal se z ní stát plamínek, ohínek… A potom pořádný oheň. Nechala jsem se vést intuicí a vírou, koupila si kytaru, poslouchala písně, které se mi líbily a pak se postupně snažila je hrát… A snažila se více naslouchat lásce v mém srdci než svému kritikovi uvnitř mě, který mě neustále shazoval a nevěřil ve mě.

Proč to všechno říkám? Je to jen příklad. Velmi jednoduchý příklad, na kterém jsem chtěla ukázat, že takhle to funguje se vším… Když si nevěříme, když máme nějaké myšlenky a přesvědčení, rezistenci, která je odporem vůči tomu, abychom si dovolili otevřít tomu, po čem nejvíce toužíme, tak toho nikdy, nikdy nedosáhneme… Vesmír je nápomocný, je o nás postaráno, takže i tak je nám nabízená neustálá pomoc a podpora… Ale pokud se tomu sami nikdy pořádně neotevřeme, budeme nešťastní a smíříme se raději s tím, že to nikdy mít nebudeme, a že nebudeme celiství, že nebudeme žít v lásce a radosti…

Ale s tím já jsem se nechtěla smířit. Raději jsem poslouchala své srdce, jak bije v mé hrudi, jak mě svými pocity vede k tomu, co opravdu chci… A začala jsem mu věřit. Věřit svému srdci, že má pravdu. Protože pouze naše srdce ukrývá pravdu ke všemu. Je to naše intuice, naše čistota, naše duše, která skrze nás promlouvá… Tak se pokusme jí dát šanci, nechat ji mluvit, věřit jí… A ona se nám neskonale odvděčí… Láskou, radostí a štěstím, které jsme si nikdy nedokázali ani představit… 🙂

S láskou

Vaše Sonáya <3

V dubnu jsem vedla svůj první rozhovor s lékařkou tibetské medicíny Darimou Balzhinimaevou o tibetské medicíně jako o vědě 5 elementů, na který se můžete zdarma podívat online. Darima radí, jak o sebe pečovat na jaře, jak zvládnout stávající situaci a jak vybudovat silný imunitní systém, který nás ochrání nejen před koronavirem, ale i přede všemi jinými dalšími viry a nemocemi. 

Za podporu našich aktivit budeme rádi, zaručíte tím jejich pokračování. 🙂

Dříve mě fráze „Přijmi se taková, jaká jsi.“ doháněla k šílenství. Proč bych se měla přijímat taková, jaká jsem, když chci být lepší? Když na sobě chci pracovat? To bych jinak neměla žádnou motivaci se změnit, ne?

Naše rozhodnutí něco změnit, ať už v sobě nebo ve své realitě (která je však naším zrcadlem 🙂 ) může vzniknout tím, že se nám něco nelíbí a cítíme, že je čas to změnit. Může to být náš impulz a to je skvělé. Ovšem v tu chvíli, kdy řekneme, že něco v nás je v nepořádku, říkáme sami sobě, že se nemáme rádi takoví, jací právě teď jsme a nepřijímáme přítomnost. Milujeme naši budoucí verzi, nikoli naši verzi stávající. Naše vibrace, nálada a vztah sám k sobě se mění na negativní. Detekovali jsme něco uvnitř sebe, co potřebuje změnit a myslíme si, že to změníme tím, že to označíme za „špatné“ a budeme následovat to „dobré“…

A to je právě ten kámen úrazu. Cokoli, co děláme, děláme proto, že nám to něco dává. I když to třeba nevidíme a nechápeme to, i když to třeba považujeme za nedobré a nesmyslné, něco nám to dává – jinak bychom to nedělali. Často to děláme podvědomě, protože následujeme pocit, který z toho máme. Vždy následujeme pouze pocity… Např. přestanu se přijímat v tom, že jsem líná a nemám dostatečnou sebe-disciplínu. Ráda bych byla schopná ráno vstát a zacvičit si, zameditovat si a mít víc času pro sebe před tím, než se vrhnu do práce. Uvnitř sebe vím, že by to bylo „lepší“, že bych se cítila „lépe“, kdybych tak činila. Musím se však pozastavit nad tím, z jakého důvodu doopravdy nejsem schopná vstát. Co mi dává má ranní chvilka v posteli? Dává mi teplou náruč, absolutní přijetí, kdy nemusím nic dělat proto, abych cítila teplo, náruč, která mě přijímá. Do ničeho mě nenutí, nic nemusím, cítím se být milovaná – bez podmínek. Cítím se být milovaná víc, než kdybych se nutila do toho, abych vstala a začala cvičit. Dává mi to určitý pocit lásky, dobrý pocit, který potřebuji na to, abych se po zbytek dne cítila dobře a šťastně. Vidím, že to, co dělám, není špatné. Vidím, že dělám, co potřebuji, abych byla dobře naladěná na ten den, abych byla šťastná.

Každý z nás má nějaké potřeby, které si různými způsoby plní, a tyto potřeby nelze odstranit. Lze je pouze naplnit. Častokrát se jedná o potřeby, které nebyly dostatečně naplněné v dětství… Pokud se zařekneme že právě tato konkrétní potřeba je „špatná“, naše podvědomí si najde jinou cestu, jak ji naplnit… Třeba to nevidíme, ale je to tak. Někdo má např. potřebu uznání, označí jí v sobě za „špatnou“ a pak se jí snaží vyvarovat, ale protože tu potřebu má, najde si jiný, často i manipulativní způsob, jak ji naplnit. V rozhovorech s kamarády nevědomě potřebuje, aby mu někdo řekl, že je dobrý a to co dělá, je správné. Potřebuje potvrzení zvenčí, že je dobrý člověk hodný lásky…

Pokud uznáme, že máme nějaké potřeby, a zvědomíme si, jakým způsobem si je plníme, můžeme si pak zvolit, zda s tímto způsobem souzníme či zda bychom rádi zvolili způsob jiný. Potom totiž odhalíme příčinu toho, co děláme, dává nám to svobodu s tím něco dělat. Můžeme si potom sami zvolit, jak tyto potřeby naplníme. Např. má ranní chvilka v posteli mi dává pocit teplé, bezpodmínečné lásky. A to není špatné, opravdu ne. 🙂 Tím, že jsem zpozorovala, co z toho mám, mohu si najít jiný způsob, jak ji naplním. Např. budu se soustředit na to, abych měla více času na sebe, času k odpočinku, k relaxaci, kdy nemusím nic dělat. Mohu si dát koupel, zajít na masáž, mohu se více mazlit s přítelem, který mi toto bezpodmínečné teplo dává, mohu více zapracovat na své sebelásce, a tak dále…

Pokud vidíme, že máme nějaké potřeby, které si plníme v nezdravé míře, že nám to je nepříjemné, zeptejme se sami sebe, odkud tato potřeba pochází. V tuto chvíli je velmi nápomocné se na sebe podívat jako na dítě, které chceme převychovat. Trestali byste dítě za to, že chce uznání od maminky nebo od tatínka, protože chce cítit jejich lásku a přijetí? Ne, pohladili byste ho a řekli mu, že je hodné a chytré. Mnoho našich potřeb není dostatečně naplněných, protože nebyly naplněny v dětství. Podívejme se tedy na sebe jako na dítě, splňme svému vnitřnímu dítěti, co chce. To, co chce, nikdy není špatné. Pokud si to myslíme, nikdy jsme nenahlédli do opravdové hloubky toho, co chceme. Pokud k sobě zaujmeme postoj, že si nezasloužíme, co chceme, nemáme sami sebe rádi, nepřijímáme se. V tu chvíli na sebe klademe nějaké nároky a očekávání, které však nepochází od nás, ale zvenčí. Podívejme se na svůj život a na to, jakým způsobem ho vedeme. Vedeme ho podle svých vlastních hodnot nebo hodnot, které nám dali rodiče a společnost? Opravdu hluboko uvnitř sebe souzníme s těmito hodnotami? Donedávna jsem si myslela, že má hodnota úspěchu a vzdělání je na vysoké úrovni, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy nebyla schopná dokopat k tomu, abych na sobě pracovala tolik, kolik jsem chtěla. Proč? Protože jsem se zamyslela a zjistila, že má potřeba lásky a štěstí, potřeba cítit se šťastná (která zahrnuje např. i to, že na sobě pouze nepracuji, ale mám i své koníčky a zábavu), je na vyšší úrovni než potřeba úspěchu. A cítit se být šťastný a milovaný není nic špatného. 🙂 Tím, že jsem si to zvědomila, jsem přijala, že „na sobě tolik nepracuji, kolik bych chtěla“.

Přijímat sám sebe znamená dívat se na sebe jako na člověka, který je hodný lásky právě teď a tady. Právě proto je tak užitečné dívat se na sebe jako na dítě, protože jsme nikdy nepřestali být dětmi. Stále jsme hodni lásky. Stojíme za to, jací jsme právě teď. Pokud bude naše motivace negativní a bude pocházet ze špatného vztahu sám k sobě, nebudeme se uvnitř sebe cítit dobře a budeme se stále k něčemu nutit, nebudeme šťastní. Ovšem, pokud bude naše motivace něco změnit pramenit z čisté lásky k našemu cíli i k sobě samým, vše najednou půjde hladce. Častokrát je nejprve potřeba vyčerpat určitou dimenzi něčeho, abychom skutečně prohlédli a pocítili, že nám to takhle už stačí, že už jsme připraveni se posunout dál. Např. má potřeba bezpodmínečné lásky se postupem času zredukuje, protože nabydu pocitu, že jsem milovaná, a pomalu ale jistě začnu vstávat o něco málo dřív a začnu dělat to, co vidím, že by bylo „lepší“.

Máme být takoví, jací právě teď jsme. Je to součástí naší cesty a našeho vývoje. Byli jsme vychováni na bázi odměny a trestu a stejným způsobem přistupujeme sami k sobě i nadále v dospělém životě. Ovšem takovýto způsob je velmi krátkozraký a pouze dočasný. Nevede k dlouhodobému pocitu štěstí. Musíme se podívat na to, proč jsme takoví, jací jsme, proč děláme, co děláme, co z toho máme, jaké pocity následujeme. Zjistíme, že naše záměry a potřeby nikdy nejsou zlé nebo špatné, člověk ve svém jádru nikdy není špatný a vždy je hodný lásky a přijetí. Pouze určité okolnosti, problémy, starosti a různá traumata nám dost možná zapříčinily, že následujeme nějaké vzorce, programy v naší mysli, a myslíme si, že to nás učiní šťastnými. Je na nás, zda si tyto vzorce zvědomíme a zvolíme k sobě láskyplný přístup, nebo zda se budeme neustále do konce života trestat a nebudeme šťastní. Co vám říká vaše dítě uvnitř vás? Když se podíváte na sebe samotné jako na dítě, vidíte na něm něco špatného? Ne. Tak k sobě také přistupujte. Dle mého názoru je to ten nejlepší způsob, jak naplnit potřeby tohoto dítěte a nechat ho dál růst. Uvidíme pak sami, že tím, že k sobě zaujmete láskyplný přístup, vyrostete pak v nádherného člověka, kreativního, plného života – a především ve člověka šťastného, který bude překypovat láskou a bude ji šířit dál kolem sebe. Bude tak dělat šťastného nejen sebe, ale i ostatní… 🙂

Vaše Sonáya <3

Od 15 do svých 25 let jsem se trápila s chronickými kvasinkovými infekcemi. Moje gynekoložka mi předepisovala všelijaké různé kombinace léků a vaginálních čípků a tvrdila mi do očí, že tento problém trápí více než 3/4 žen a že s tím nic jiného udělat nemůže. Mým hlavním problémem byla stále častější recidiva a opravdu velmi nepříjemné pálení v intimní oblasti. Nemohla jsem skoro sedět, stále mě to svědilo, bylo to nadmíru otravné a především, celých těch 10 let jsem se v zoufalství trápila, že vůbec nevím, co s tím, že to asi budu už nadosmrti… Za těchto těchto 10 let jsem vyzkoušela snad všechny možné metody, diety, kůry a zdravotní doplňky. Od západní medicíny, která mě opravdu velmi zklamala, protože vždy byla jen a pouze dočasným, instantním řešením, po čínskou medicínu, homeopatii, přes všelijaké bylinné terapie, biorezonanci a kmenové buňky až po energetické léčení. Nic nezabíralo a já stále nemohla najít opravdovou příčinu. Ničilo to nejen moje tělo a psychiku, ale i sexuální život.

Po celou tuto dobu jsem byla pouze s jedním jediným přítelem. Když jsem vinu svalila na antikoncepci, prošla si očistnými terapiemi a začali jsme používat kondom, mé naděje po nějaké době opět vymizely, protože se mé problémy pořád vracely. Jednou za 14 dní, jednou za měsíc… Ach těch peněz, co jsem do toho dala… Hrůza!!! A nejen to, v souvislosti s vaginálními záněty se všeobecně doporučuje držet velmi přísnou dietu, téměř bez cukrů. Takže vůbec žádný alkohol, pečivo, obiloviny, nic sladkého, ani ovoce… V podstatě velmi přísná keto dieta, kvůli které jsem hodně shodila na váze, ale byla uvnitř sebe ještě víc a víc nešťastná… Naprosté zoufalství… Přečetla jsem snad všechno možné, co se o těchto problémech psalo, měřila si své pH, protože „jedním s možných problémů“ může být i překyselení organismu, kterým – opět – trpí kvůli nezdravému životu ve městě při sedavém zaměstnání dnes snad už všichni… A…? Nic, opravdu nic nikdy nezabíralo…

Nicméně… Můj vztah, ať už se zdál být jakkoli romanticky nádherný, skončil, protože se blížily zásnuby a má intuice mi stále hlasitěji a hlasitěji říkala „Ne! To ne! Takhle nechceš skončit, takovýhle usedlý, normální život opravdu nechceš! Máš na víc! Můžeš toho ještě tolik zažít ve svém životě! Vždyť Ty sebe samotnou a i svět vůbec neznáš! Neboj se, vzdej se stability, jistoty, investic do toho všeho, už je to pasé, už to nemá cenu, teď Tě čeká něco úplně jiného, jiná éra Tvého života!“ Tohoto hlasu jsem se po dlouhou dobu svého vztahu bála. Byli jsme prostě hrdličky, už od 15 jsem s ním byla a už jsme spolu toho tolik zažili, TOLIK!!! Že mi nedávalo žádný „SMYSL“ ho opouštět… Opustit to všechno, co jsme spolu vybudovali… A kolik toho spolu přečkali… Díkybohu má intuice byla natolik silná, že ačkoli to všechno bylo obtížné ze všech možných stran, musela jsem prostě odejít. Už to nešlo jinak.. Hlavou mi probleskla naděje, že se tímto rozhodnutím třeba moje problémy vyřeší…

Po rozchodu můj divoký život plný sebepoznání teprve začal… Po nějaké době jsem si našla lepší práci, dokončila bakaláře a to mi stačilo, jedeme dál! Na všechno jsem se úplně vykašlala. Řekla jsem si, že už nic nedává smysl a budu si prostě užívat života. Papá příšerné diety a neustálá omezování, kompromisy a špatné pocity, je mi to už všechno úplně jedno!!!!!!! Prostě budu nějak žít a nebudu nad tím už přemýšlet, nebudu to už prostě řešit! Začala jsem kalit, chodit na koncerty, kouřit, užívat si, poznávat nové lidi a dosud nepoznané dimenze života. Mé problémy to však samozřejmě nevyřešilo, ale mě už to prostě fakt bylo jedno, budu prostě dělat, co cítím, co chci a co mě baví a na to všechno ostatní prostě kašlu! Už se tím nehodlám zabývat, přes 10 let trápení a pro co? Nemá to řešení, tak co!?!!! Úplně jsem se vyprdla na nějaké diety a žila bohémský život. 2 roky jsem byla single. Objevovala jsem sebe, svou osobnost, své možnosti. Trpěla jsem malým sebevědomím a brutálně nízkou sebeláskou. Ocitla jsem se ve španělské umělecké hudební komunitě a začala zbožňovat všechny kolem sebe – a sebe nesnášet. Ach chtěla bych být jako oni! Chtěla jsem znát svou vášeň pro život, být ji oddaná, dělat co mě baví a vynikat v tom! Žít v přítomnosti a bez všech těch našich omezujících přesvědčení o práci, o životě, o světě… Dělat přirozeně to, co mi mé vnitřní dítě říká, vědět a znát jeho touhy a zase si hrát! Tak jako oni…

Zákon přitažlivosti zařídil své

A právě v tu chvíli, kdy jsem byla mezi všemi těmi nadanými hudebníky a milovala jejich vášeň k životu, jsem potkala jednoho člověka. Umělce, zpěváka, se kterým jsem postupně navázala vztah. Tento člověk mi ukázal úplně jiný svět. Spontánní, čistý, hravý, vášnivý, vysmátý svět. Tím, jak byl jiný, mě učil každou sekundou oprostit se od svých starých, zajetých, neautentických vzorců, které nebyly mé. Začala jsem se s tímto člověkem stále více propojovat a on mi ukazoval, kdo jsem. Byl mým krásným zrcadlem. Začala jsem se vedle něj konečně cítit jako někdo… Začala jsem nacházet svou vlastní hodnotu jako žena. Začala jsem se vnímat jako Bohyně. Poznala jsem, co je to opravdový, intimní sex. Zjistila jsem, že před tím jsem se do sexu často nutila, protože jsme se svým ex zkrátka nebyli tak propojení a já takovou touhu necítila…

Přestala jsem řešit svoje tělo a jeho „nedokonalosti“, protože on mě vnímal a cítil celistvě jako nádhernou bytost. Tělesně i duchovně. Najednou jsem si zasloužila lásku přesně taková, jaká jsem – a nic navíc. Bez jakýchkoli podmínek. Inspiroval mě k tomu napojit se na své zapomenuté vnitřní dítě, na svou malou Verunku, naslouchat jí a začít si hrát, být kreativní a opět vidět svět krásnými barvami… Objevovat svou tvořivost a smysl ponořit se do přítomného okamžiku a nic jiného neřešit…

Nebudu se tu zbytečně rozepisovat, co všechno mě naučil a co všechno jsem se díky němu uvědomila. Chci napsat jen jednu věc: díky tomu všemu, co se stalo, jsem konečně začala naslouchat svým pocitům do opravdové hloubky. ZAČALA JSEM DĚLAT, CO CÍTÍM. Přestala jsem být tolik v mysli a začala jsem být víc ve svém srdci. Začala jsem k sobě nacházet hluboký vztah, mít se ráda a přijímat sebe samotnou přesně taková jaká jsem. Mé vnímání sebe samotné se změnilo. Najednou jsem se viděla jako krásná, vášnivá, hravá a kreativní žena plná života, znající svou opravdovou hodnotu. I když bylo stále na čem pracovat, milovala jsem se právě teď a tady a díky tomu se potenciál ve mě začal rozvíjet rychlostí blesku…

A co teď s tím?

Proč se o tom všem tak rozepisuji? Nepíšu tu totiž jen o sobě. Na svém osobním příběhu ukazuji pouze svůj konkrétní příklad, který reflektuje případ mnoha žen. Troufám si říci, ze mnoho z nás má problém přijímat sebe samotnou, milovat se jako ženu a znát svou opravdovou hodnotu… Gynekologické problémy jsou problémy spojené se sakrální čakrou. Sakrální čakra je čakra sexuální, čakra vášně, schopnosti tvořit život (konkrétně i metaforicky – energeticky), schopnosti TVOŘIT a být vášnivě ponořena do toho, co je PRÁVĚ teď. Ženy, zeptejte se sebe samotných: co pro vás znamená „být ženou“? Jste jí? Nebo vzhlížíte spíše k mužským vlastnostem, tak, jak nás nabádá naše společnost a systém? Přijímáte se takové, jaké jste, právě teď a tady? Děláte, co cítíte? Posloucháte svou intuici nebo svou mysl a omezující přesvědčení v ní? Užíváte si každý den, každou sekundu, nebo jste zahlcené povinnostmi? Tvoříte ve svém životě život? = Děláte něco, z čeho život jako takový cítíte? Vášeň k životu?… Užíváte si sex? Jste při něm opravdu sama sebou?

Proč se tolik ptám? Protože právě odpovědi na tyto otázky byly příčinou všech mých problémů po tak strašně dlouhou dobu. Všechno ostatní pomáhalo na povrchu, ale změnou mého myšlení, mých přesvědčení a počátkem sebelásky jakožto ženy jsem se dostala do jádra všech problémů. A troufám si říci, že tam bude ten zakopaný pes i u vás. Dříve jsem to tak nevnímala a neviděla jsem to, protože jsem to nechtěla vidět. Pořád jsem sebe samotnou přesvědčovala, ze šťastná jsem a nic jiného, než to, co dělám, jinak dělat nemohu. Až čas, události, krásné bytosti kolem mě, Vesmír a práce na sobě mi pomohli uvidět pravou příčinu toho všeho a vyřešit ji. Nyní mě už vůbec nic netrápí. A to jsem se svým tělem zacházela opravdu hrozně a vůbec nerespektovala všechna omezující doporučení. Podle všech těch informací, co jsem měla, bych měla mít problémy dál, ale nemám. Proč? Protože mysl je nad hmotou a vše, opravdu vše, záleží jenom na tom, jak se cítíme…

Řeknu vám to jednoduše: ta první prostoduchá odpověď je VŽDY ta správná. Je to totiž odpověď naší intuice. Když se podívám zpět a zeptám se sebe samotné: „Chtěla jsem s ním doopravdy spát?“ No, když se to tak vezme, tak ve skutečnosti vlastně ne. A moje tělo se tomu bránilo. Jak prosté… Nechtělo, aby do mě vnikal. Tak si opakovaně vytvářelo vaginální mykózy, aby nemohl. Část mě, která byla hluboko uvnitř, s ním spát prostě nechtěla. Byl to můj první kluk a já myslela, že takhle sex vypadá, takhle se „mám cítit“, i když jsem to vlastně dělala hlavně kvůli němu. Neměla jsem skutečný podklad k tomu, proč bych s ním doopravdy měla spát. Nechtěla jsem si přiznat, že s ním spím hlavně proto, že s ním potřebuji mít nějaký pocit stability, bezpečí a přijetí a sex jsem tak brala jako součást výměny naplňovaní našich potřeb. To však skutečně přeci nemá ten důvod, proč s někým spát… Mnoho žen to tak ale v dnešní době má. A proto jsou mykózy tak rozšířené…

Chcete vy jako celistvá bytost se svým partnerem doopravdy spát pokaždé, když přijde na sex? Pokud je odpověď ne, tak bych do toho na vašem místě prostě nešla a raději bych se pátrala po tom proč ne a co mohu ve svém životě změnit. Často to totiž souvisí s výše zmíněnými otázkami a tématy, která se týkají sakrální čakry, čakry vášně a tvořivého, spontánního, radostného a smyslného života. 🙂

Jiskra naděje

Doufám, že jsem vás alespoň malinko inspirovala a zasela do vás semínko naděje, že se lze těchto problémů zbavit. Ostatně nejde jen o vaginální mykózy u žen, ale o všechny nemoci obecně. Drtivá většina z nich je totiž psychosomatická, obzvláště ty, které se neustále opakují. Jsou to totiž pouze manifestace našich myšlenek ve fyzické realitě – v našem těle. Naše tělo je tak úžasným nástrojem toho ukázat nám, jaká je naše vnitřní pravda, a zda ji posloucháme a jdeme za ní, nebo ne… Mně trvalo ji v tomto případě objevit více než 10 let… Doufám, že váš čas bude kratší… 🙂

Vaše Nuataa Sonáya ???

PS: Pokud vás zajímají nějaké konkrétní produkty a doporučení, co přesně mi pomohlo ulevit od symptomů vaginálních mykóz, tady jsou:

• Vnitřně užívat kapky Energy GYNEX – přírodní – ty mi skutečně vždy na nějakou dobu pomohly.
• Vnější genitál potírat mastí Fungicidin a Canesten (kombinace obou účinných látek: Clotrymazol a Nystatin – často mi totiž jen Canesten nepomohl).
• Výplach ráno a večer pomocí nádobky Rosalgin, Rosalgin roztok však používat nemusíte, je to zbytečně drahé, stačí přírodní antimykotická vodička: 1-2 lžíce octa + vlažná voda. To uleví instantně.
• Na noc: bylinné kuličky Naturgyn. Obojí ale leze dost do peněz, takže zpětně bych vám to doporučila jen pokud do toho vážně chcete dávat peníze. Ze začátku mi stačil cenově dostupný Candibene, ale ten nyní není dostupný. Babská rada je dát si na noc do vagíny stroužek česneku. 🙂
• ANTICANDIDA recept: Před každým jídlem rozdrtit stroužek česneku a dát na velkou lžíci. Začít jíst a trochu naplnit žaludek, pak česnek sníst jako medicínu, hned zapít vodou a pak hned zase jíst (vyvarujete se husté reakce žaludku, ale proti candidě to pomáhá velmi)